Clarke ještě jednou pohlédla na starce, který spokojeně pochrupkával, a vyšla z chatrče.
Byl krásný den a vesnice žila svým poklidným životem.
"Hope! Hope! Kde jsi tak dlouho? Už na tebe čekám, pojď!" zvolal vesele na dívku Yvar a zamával na ni.
Usmála se na něj a zamířila k němu. Ten úsměv miloval. Jednou se pokusil o polibek, ale odmítla ho.
" Dnes tě naučím házet dýkou, jsem v tom nejlepší." Naparoval se před mladou ženou. Byla to pravda. Byl jeden z nejlepších bojovníků z vesnice. V době válek byl ještě malý chlapec, neokusil tu pachuť krve a smrti, ale byl dobrým ochráncem a bojovníkem vesnice.
Došli na malé cvičiště. Yvar vysvětlil dívce jak se správně postavit, jak dýchat, jak uchopit ostří dýky a pozici celé paže. Souhlasně kývla, že chápe.
"Dobře, jdeme na to, teď sleduj." Napřáhl se, během vteřiny zaměřil cíl a mrštil zbraní. Bez váhání zasáhl střed terče.
Clarke zatleskala a on se se smíchem uklonil. Ukázal ji techniku vrhání ještě několikrát a poté jí dýku podal. Stoupl si těsně za ní, své ruce položil na její paže a správně ji celou natočil do bojové pozice. Cítila tu intimní blízkost jeho těla a bylo jí to příjemné. Nikoho k sobě nepustila a on byl na ni milý. Možná...
Clarke svraštila obočí, soustředěně hypnotizovala cíl. Yvar ustoupil a dal jí prostor.
Švihla rukou a dýka jí vyletěla z ruky. Zapíchla se do země kousek od nohy kolemjdoucího vesničana. Ten s úlekem zanadával a rychle změnil směr chůze.
Clarke zkoprněla a nakonec se začali oba smát. Yvar miloval, když se smála. Byl to vzácný okamžik, slyšet ten hlas.
"Kdy mi řekneš něco hezkého?" naléhal na ni s úsměvem. Jen pokrčila rameny a vytáhla dýku ze země.
Trénovali ještě asi hodinu a nakonec se trefila do terče. Vítězoslavně na něj pohlédla a on ji ukázal palec nahoru. Každý další hod byl přesnější. Měla radost. V boji na blízko dokáže s Yvarem obstát, ve střelbě z luku má pevnou ruku, ale v ničem nevyniká. O svůj život by se ale již dokázala poprat. Přeci jen život na vesnici člověka poznamená. Byla houževnatá, po všech tělesných útrapách, které ji potkaly, se její tělo zocelilo a přivyklo každodenní fyzické námaze. Postavu měla pěknou, štíhlou s bujným poprsím, plochým bříškem a zaoblenými boky. Jak říkal Lyko s láskou, holka jako lusk.
Clarke naznačila Yvarovi, že odchází.
"Tak zase zítra!" zahalekal na ni. Zamávala mu a zamířila ven z osady. Cestička vedla mezi břízkami a nízkými keříky a po chvíli začala strmě stoupat. Clarke kopec vyběhla, tak to dělala pokaždé. Na vrcholku kopce se opřela do kolen a zhluboka dýchala.
Naskytl se jí krásný výhled do údolí, na černé hluboké lesy, zelené pastviny, žlutá políčka a v dálce se stříbřitě leskla řeka Yula. Slunce hladilo povrch země a jeho paprsky se ve vlnách přelevály společně se stínem, který se zrcadlil bílým mrakům na obloze.
Bylo to její oblíbené místo. Sedávala na velkém starém pařezu a kreslila tu scenérii mnohokrát. Za slunce i za deště, za soumraku i za sněhu. Mohla tu být sama se sebou a přemýšlet.
Trápí ji, že neví kdo je, kam patří. Že neví, co se stalo. Kolikrát chtěla odejít a pátrat sama po sobě, ale Lyko ji neustále přesvědčoval, že všude je to stejné, nikde nic není, tady je v bezpečí a kam by šla, když neví, kde začít? Podvědomě Clarke tušila, že je cizinec. Možná z jiné země, z jiného klanu. Proč nemůže mluvit? Porozumět řeči zdejších lidí se naučila. Ale mluvit prostě nedokáže, hlas má, ale slova z jejích úst neplynou. Jako by mezi hlavou a jejími rty byla mříž.
