ZRCADLENÍ

4.

Běžela jsem temnými chodbami hradu, přes slzy jsem téměř neviděla kam, prostě jsem běžela a mé nohy nechtěly zastavovat.
Až jsem nakonec doběhla do odlehlých zákoutí hradu, opřela se o studenou kamennou zeď a vyčerpáním jsem po ni sjela na zem.
Srdce mi tlouklo tak zběsile, jako by mi mělo každou chvílí vyskočit z hrudi.
Po tvářích mi stékaly tiché slzy, byla jsem smutná a ještě víc jsem byla naštvaná.
Myslela jsem si že mě profesor Snape pochopí, ale to jsem se v něm spletla.
Jaksi mi nedošlo že při zkoušení Nitrozpytu mi nahlédne do myšlenek, byla jsem tak unesená že na tuhle drobnost jsem téměř zapomněla.
Schovala jsem si obličej do dlaní a začala jsem vzlykat, mé vzlyky následně přivolaly jednoho návštěvníka.
"Neměla by ses tak pozdě toulat po hradu." Promluvil na mě hrubý nepříliš zaujatý hlas.
Leknutím jsem zvedla zrak a mé oči spočinuly na duchovi Krvavého barona.
"Už je dávno po večerce, proč nejsi ve své koleji?" zeptal se mě pohoršeně.
"Chci být chvíli sama." hlesla jsem a rukávem jsem si otírala slzy z obličeje.
"To mi jako vysvětlení nestačí. Upaluj do postele nebo zajdu pro školníka Filche, a nebo můžu jít za ředitelem tvé koleje a oznámit mu že se pozdě večer po chodbách toulá jedna jeho studentka." řekl teď už s přísným hlasem.
"Ne prosím."
Jakmile se Krvavý baron zmínil o profesoru Snapeovi začaly mi opět po tvářích stékat slzy.
"Hele, já tě znám. Ty si ta nadaná dívenka, ta která je posedlá černou magii." kázeň z baronova hlasu se vytratila.
"Jak tak proplouvám zdmi toho to hradu, tak občas na tebe narazím a vždy se musím alespoň na chvíli zastavit a podívat se jak si vedeš. Musím uznat, že nadání pro černou magii máš v krvi, nevzdávej se toho umění. Pokračuj v tom, rozvíjej své dovednosti." chlácholil s obrovským nadšením.
"Profesor Snape je jiného názoru." promluvila jsem skoro neslyšně a baronovo nadšení se vytratilo.
"To není možné, on je také zapálený do černé magie jako ty, v tomhle jste si podobní."
"Podobní?" zopakovala jsem to slovo s nechápajícím obličejem.
"No ano." přesvědčil Krvavý baron, snesl se ze stropu na zem a následně se posadil na okenní parapet a pohlédl na jasný úplňkový měsíc.
"Kdyby byl profesor Snape stejný jako já, kdyby byl stejně nadšený z černé magie, tak by mě nevyhodil ze svého kabinetu a nehrozil by mi vyloučením ze školy." namítla jsem rozhořčeně.
Krvavý baron si povzdechl a odvrátil svůj zrak z úplňku opět na mě.
"Jsi jako jeho odraz, jsi stejná jako on. Snaží se tě chránit aby jsi se nevydala na scestí. On sám od toho neměl daleko když byl v jednu dobu stejně posedlý černou magii jako ty."
Jeho slova mě zaskočila mnohem víc než vzteklé jednání profesora Snapea.
Hojnou chvíli jsem přemýšlela nad slovy která právě Krvavý baron vyřknul, chtěla jsem něco říct ale nenacházela jsem vhodná slova.
Pak následně Krvavý baron pronesl, "Dobrou noc." a v mžiku byl pryč když proplul stěnami hradu, nezbývalo mi nic jiného než se zvednout z chladné podlahy a vydat se zpátky na svou kolej.
Při zpáteční cestě jsem šla loudavým krokem, neměla jsem potřebu někam spěchat.
Pochodně na nichž planuly ohně které osvětlovaly chodby sklepení se mi cestou nezamlouvaly. Tak jsem vytáhla svou hůlku a začala jsem jednu po druhé přeměňovat tak aby jejichž oheň byl tyrkysově zelený.
Přišlo mi to tak lepší a uspokojovalo mě když jsem se mohla takhle procvičovat v kouzlení.
Když už jsem byla skoro u dveří do Zmijozelské koleje tak jsem za zády zaslechla mňoukání kočky.
Přes rameno jsem se za sebe ohlédla a spatřila jsem paní Norrisovou jak sedí na schodech.
Nepříliš dlouho se na mě dívala svýma kočičíma očima, téměř mi nevěnovala pozornost a v mžiku zašla za roh, nejspíše na lov myší.
Vešla jsem do Zmijozelské společenské místnosti kde stále v krbu planul zelený oheň. Nikdo zde nebyl až na Blaise Zabiniho, který seděl před krbem a něco četl.
Letmo jsem na něj pohlédla, byl velice zaujatý knížkou takže si mě téměř ani nevšiml.
Už jsem se měla k odchodu do dívčích ložnic když v tom najednou na mě Blaise promluvil.
"Ty chodíš tiše jako duch."
"Duchové nechodí, oni se vznášejí." namítla jsem a na tváři mi naskočil nepatrný úšklebek pobavení.
"Myslel jsem to metaforicky." hájil se Blaise.
"Já vím." řekla jsem a teď už jsme stáli naproti sobě a dívali jsme se jeden druhému do očí.
"Tohle ti mám předat." Blaise mi podával obálku z dopisem, kterou jsem si od něj převzala.
"Co je to?" optala jsem se.
"Dopis od Křiklana. Píše se v něm že onemocněl a jeho večírek se bude muset odložit." obeznámil mě stroze s dopisem.
"Tak proto nás dnes Snape učil lektvary." zamumlala jsem si spíše pro sebe.
Pak nastala trapná chvilka ticha, neměli jsme si toho už moc co říct.
Blaise Zabini byl druhý nejhezčí kluk ze Zmijozelské koleje, samozřejmě na prvním místě byl Draco Malfoy.
Blaise byl vždy tak elegantní a zdvořilý, všechny Zmijozelské dívky mohly na něm oči nechat. Byl to vysoký a hubený kluk, s tmavou pletí, havraními vlasy které měl vždy velmi na krátko střižené a oči měl jako dvě černé perle.
"Emm, tak děkuji Blaise." řekla jsem rozpačitě po zdlouhavé chvíli trapného ticha a pozvedla jsem obálku z dopisem kterou mi předal.
Blaise se na mě vřele usmál a pak také rozpačitě s uznáním řekl. "Ten zelený oheň je úžasný."
"Děkuji a dobrou noc." řekla jsem tichým hlasem a ještě než jsem odešla tak jsem hleděla do jeho tváře, s ostrými rysy, kterou osvětlovaly zelené plameny z krbu.
"Dobrou noc Evelyn." i on se rozloučil a pak už jsem se mu ztratila z dohledu v dívčích ložnicích.