ZRCADLENÍ

31.

"Pán zla se nikdy nemýlí." snažila jsem se vyvrátit profesorovo uvážení.
"Je to očividné. Člověk který vyrůstal celý život bez lásky ji najednou nemůže z nenadaní pocítit, je to absurdní." pronesl profesor Snape nahlas své mínění.
"A co jiného by to mělo být než-li láska?" optala jsem se.
"Obdiv." hlesl prostě.
Prudce jsem se posadila na měkkých, sluncem vyhřátých, přikrývkách, otočila jsem se čelem na profesora a udiveně jsem zopakovala jeho slova. "Obdiv?"
"Je to očividné, láska to být nemůže, ta vypadá jinak.
Pán zla ve vás našel velkou chtivost k černé magii, máte moc, velké zkušenosti a to se pánovi zla zamlouvá. Určitě z vás bude chtít udělat jeho pravou ruku, způsobem jaký doposud považoval za odsuzující a zbytečný, jen aby se díky vám mohl stát mocnějším.
Pán nikdy nemiloval, on jen obdivoval a lačně toužil po věcech které nebyly živé, lidské, i vás bere jako věc kterou chce mít ve vitríně .
A navíc kdyby to byla láska tak by musela být vzájemná, a vy pána zla nemilujete. Viděl jsem jak před ním skrýváte svůj strach. Nebo se snad mýlím?"
"Ne." hlesla jsem, profesorova slova měla váhu a jistě na nich bylo dost pravdy, i když to bylo jen pouhé mínění.
"Pokud by to byla opravdová vzájemná láska, tak by se musela projevovat." dodal.
"Pán zla má díky mě lidskou podobu." namítla jsem.
"I kouzly se dá změnit podoba. Vy si opravdu myslíte, že pán zla na svou proměnu nepoužil žádnou magii?"
"No..." chtěla jsem opět něco namítnout.
"Jen vás vodí za nos!" vyštěkl ostře profesor Snape. "Vzájemná láska se projevuje jinak."
"Jak?" zajímala jsem se.
Profesor Snape najednou zmlkl a zkameněl, hojnou dobu se upřeně díval do mých smaragdových očí a vážil svá slova.
"Zrcadlením." řekl najednou, následovala dlouhá odmlka a pak dodal. "Třeba."
"Máte na mysli napodobování vlastností člověka který se vám zamlouvá?" řekla jsem s nakrčeným obočím a snažila jsem se dělat jako by jsem tomu nerozuměla i když jsem moc dobře věděla co tím chtěl profesor Snape naznačit.
"Zajisté." řekl táhle, jeho obličej byl bílý jako sníh a zcela bez emocí.
Pak nastalo trapné zdlouhavé ticho, atmosféra mezi námi byla tak hustá že by se dala rozpoltil na několik kusů. Až se profesor Snape probral k životu, tak začal opět přednášet své mínění o pánovi zla.
"Chtěl vás jen zmanipulovat, chce si vás získat jako trofej která bude patřit jen jemu."
"A co mám podle vás asi tak dělat, utíkat před ním navěky nemůžu a odporovat mu by také nepřišlo vhod?" zeptala jsem se zoufale.
Profesor Snape se v zápětí hluboce zamyslel nad řešením, až nakonec pronesl.
"Musíte jej zneškodnit."
"Zabít ho!" vyjekla jsem udiveně. "Jak to podle vás mám asi tak udělat, když má bezovou hůlku!? Dokonce mocnější než má sám Brumbál, protože ji má očarovanou temnými kouzly."
"Co prosím?" optal se mě stejně udiveně a v jeho černých očí se mihl záblesk strachu.
"Slyšel jste moc dobře. Je to marné, teď je neporazitelný." hlesla jsem beznadějně.
Následně jsem pomalu seskočila z postele a přešla jsem k toaletnímu stolku, nad kterým viselo kulaté zrcadlo v nádherně dekorovaném zlatém rámu. Na stole byly úhledně poskládané černé šaty, uchopila jsem se do rukou a prohlédla jsem si černý snobský oděv.
"Budu se muset vrátit do školy." oznámil mi profesor když i on vstal z postele a začal si zapínat knoflíčky od košile až těsně ke krku. V zápětí jsem se k němu otočila a tázavě jsem na něj pohlédla, při čemž mi prozradil důvod jeho odchodu.
"Zastavím se u Brumbála v kabinetu, mám plán který by mohl pána zla zastavit, snad nám Brumbál poskytne pomocnou ruku."
"Kdy se vrátíte?" zajímala jsem se a byla jsem skleslá z toho, že profesor Snape bude ode mě opět na milé daleko.
"To netuším." odvětil mi pohotově když si oblékal dlouhý černý plášť přes ramena.
"Pán zla zde není, takže nemusíte mít obavy že by..."
"Jak víte že pán zla není poblíž?" skočila jsem mu do řeči.
"Obloha." hlesl prostě profesor a v zápětí poukázal hůlkou na okno, kterým prosvítalo ranní slunce na jasně modré obloze.
"Kdyby byl pán zla poblíž, tak by obloha byla temná." dodal profesor, a s dlouhými dvěma kroky se ocitl u ebenových dveří a chytal za zlatou kliku.
"Zatím na viděnou." řekl a než jsem se stačila vzpamatovat a přijmout to, že opět budeme, na dobu neurčitou, od sebe odloučení, tak se vypařil rychleji než by jsem stačila říct 'famfrpál'.
Následně jsem zůstala v pokoji zcela sama, i přesto že do místnosti dopadalo světlo a celý pokoj byl vyhřátý sluncem, tak jsem měla pocit chladu a temnoty.
Zdlouhavou dobu jsem stála jak přimrazená před toaletním stolkem a shlížela jsem na prázdnou mohutnou postel s nebesy v zelených barvách. Ještě před chvíli jsem v ní ležela s profesorem a ozařovaly nás jarní sluneční paprsky. Kéž by ta chvíle neskončila, kéž by šla vrátit zpátky.
Se smutným obličejem jsem se otočila čelem k zrcadlu, ve kterém jsem spatřila odraz sebe. Smutně jsem si povzdechla a následně jsem se ze školní uniformy, ve které mě profesor Snape uložil ke spánku, převlékla do černých snobských šatů.