ZRCADLENÍ

14.

Z pohledu pána zla jsem nedokázala číst, jeho červené oči crčely zlostí, způsob jakým se ke mě přibližoval mi naháněl hrůzu, ale přesto jsem se snažila zaujmout důstojný postoj a nedát na sobě nic znát. Když pán zla stál v mé těsné blízkosti, musela jsem pozvednout hlavu aby jsem v jeho výšce, ve které se nade mnou tyčil, pohlédla do rudých očí.
Následně jsem se v dlouhých černých šatech uklonila a hlesla jsem téměř neslyšně. "Můj pane."
Pán zla přede mne napřažil svou ruku s dlouhými neupravenými, špičatými nehty, kterou jsem bez jakéhokoli otálení přijala. Druhou ruku položil na můj pas a začal mě provázet tanečními kroky, nesla jsem se ve zvuku melodického klavíru a mé černé šaty, a jeho černý hábit, za námi jen vlály, slily se v jedno a utvořily černý sjednocený závoj. Byl to temný tanec, v temném prostředí, s ještě temnějším melodickým doprovodem klavíru.
Byl to krátký tanec avšak byl tak mocný že všem přítomným kouzelníkům doslova vyrazil dech. Pán zla se zastavil, pustil mě a odstoupil ode mne nejméně dva kroky, sklonila jsem se úplně k zemi tak že se mé dlouhé šaty rozprostřely na podlaze kolem mě, hlavu jsem nechala skloněnou a neměla jsem odvahu svému tanečníkovi pohlédnout do očí.
"Vstávej." pokynul mi klidných chraplavým hlasem. "Slečna Greenwoodová, má pravdu, proč bychom jsme se nemohli bavit i jinak? Jaký máš na to názor ty, Luciusi, co kdybychom z tvého sídla udělali taneční dům?"
"Můj pane, vždy mile rád splním veškeré vaše požadavky, jsem vám plně zavázán a vždy budu s vašimi návrhy souhlasit." pronesl Lucius Malfoy s roztřeseným hlasem, muž jemuž páří celé venkovní sídlo a jenž je plně oddaný svému pánovi.
"A co ty Severusi? Tvá společnice mi momentálně věnovala tanec. Už jsi měl tu možnost sis s ní zatančit i ty?"
"Ne můj pane." hlesl Snape naprosto klidným hlasem a neustále mě probodával pohoršeným pohledem.
"Jaká škoda. Byl bych ovšem velice poctěn kdyby jste tu ty Severusi," utkvěl rudýma očima na Snapeovi a pak na mě. "A slečna Greenwoodová, zůstali na několik dní."
"Můj pane..." vyvedený z míry se Snape snažil pronést nějaké námitky.
"Vyhovíš snad mému přání Severusi, že ano." nebyla to otázka ale varování aby se profesor Snape ani nesnažil jemu odporovat.
"Jistě." řekl ústupně.
"Dobrá tedy, myslím že by jsme se mohli vrátit k tomu kde jsme začali." pronesl Voldemort a za ruku mě odváděl ke stolu, kde jsem opět usedla na své místo. "Mí drazí přátelé, jsem rád že jsme se tu všichni sešli až na pár z nás, které dostihla smrt nebo jsou stálé uvěznění v Azkabanu. Ale nezoufejte, brzy pověřím někoho z vás aby šel naše přátele, z Azkabanu, vysvobodit."
"Já, mohu to být já můj pane? Hlásím se dobrovolně." vyštěkla zaujatě Bellatrix a lačně toužila po úkolu od pána zla.
"Ne Bellatrix, pro tebe mám mnohem důležitější úkol. Ale teď si připijme na ty kteří tu dnes s námi nejsou ale brzy se k nám připojí." Bellatrix se šťastně rozchechtala až její hlasitý smích přebyl zvuky hrajícího klavíru. Voldemort pozvedl nad hlavu pohár, načež jeho gesto všichni pohotově napodobili a následně se napil stříbrné tekutiny v poháru, která mi spíše připomínala jednorožčí krev než medovinu vyzrálou v dubovém sudu.
Celá sešlost stoupenců zla v čele s Voldemortem trvala nanejvýš čtyři hodiny, bylo to velice zdlouhavé, obzvláště když pán zla mluvil o svých plánech se kterými nejsem obeznámena, a jako mladá čarodějka jsem se do debat zapojovat nemohla, takže jsem jen seděla, naslouchala a přihlížela.
Když odbyla jedenáctá večerní hodina tak se celá sešlost rozpustila, stoupenci pána zla odešli a v sídle zůstali jen Malfoyovi s Bellatrix, Snape, já a pán zla.
"Luciusi, ukaž hostům jejich pokoje." pokynul mu Voldemort, pak odkráčel někam do neznáma v doprovodu velkého hada, ke kterému promlouval hadí řečí.
"Zajisté můj pane." hlesl Lucius a pokynul nám aby jsme jej následovali.
Prošli jsem několika dlouhými chodbami, přes pár salonků až jsme došli do zákoutí sídla kde byly předem nachystané pokoje pro hosty.
"Pokoj pro slečnu Evelyn je zde a ty Severusi..." Lucius ukázal na mahagonové zavřené dveře se zlatou klikou, kolem kterých jsme právě procházeli.
"Jako obvykle, Luciusi, já vím. O svoji společnici se už postarám sám, tvých služeb již nebude třeba." skočil mu do řeči Snape a řekl to velice klidným a nenuceným tónem.
Licius Malfoy si mě změřil pohledem, jeho šedé oči mě doslova propalovaly, poté se obrátil k Snapeovi a pronesl.
"Dobrá, tak přeji poklidnou noc." řekl s podezíravým hlasem, otočil se na patě a pomalým urozeným krokem odkráčel.
Až Luciuse nebylo v dohledu a i jeho kroky utichly v dáli, tak profesor Snape vytáhl hůlku a zvolal ostře. "Ševelissimo!"
Popadl zlatou kliku mahagonových dveří, prudce je otevřel, uchopil mě za rameno tak silně až jsem vyjekla bolestí a prudce mě strčil do dveří, při čemž jsem klopýtla o své dlouhé šaty a v mžiku jsem ležela na zemi.
Profesor vpadl do pokoje za mnou, práskl za sebou dveřmi, pronesl kouzelnou formuli. "Colloportus!"
A dveře rázem byly uzamčeny, zabezpečily se tak aby do pokoje nikdo další nemohl vtrhnout.