ZRCADLENÍ

15.

Dlouhými ale pomalými kroky ke mě přistoupil a ve své výšce se nade mnou nasupeně skláněl. Chtěla jsem před ním začít couvat ale dlouhé šaty, ve kterých jsem byla zamotaná mi v tom zmatku nedovolily se hnout z místa. Profesor mě opět pevně stiskl za rameno a hrubě mi pomohl na nohy.
"To bolí, přestanete!" rozkřikla jsem se bolestí, rukou jsem si přidržela bolavé rameno a udělala jsem několik kroků vzad.
"Tahle vaše bolest je nic, s porovnáním jaké utrpení by vám mohl způsobit pán zla!" rozkřikl se zuřivě po celém pokoji. Profesor Snape prudce dýchal, očividně své rozhořčení skrýval po celou dobu u velkého stolu, poté jeho kroky opět nebezpečně zamířily ke mě. Pohotově, v obranném gestu, jsem vytáhla svoji hůlku, namířila jsem ji na profesora, ale než jsem stačila cokoliv říct, tak profesor líně mávnout tou svojí a moje hůlka odletěla někam do kouta pokoje.
Když byl v tak těsné blízkosti, až mi to bylo nepříjemné, tak opět začal syčet pobouřená slova.
"Očividně si neuvědomujete po jak tenkém ledě chodíte! Bylo od vás pošetilé usednout k tomu klavíru, a i přesto že jsem vám říkal aby jste držela jazyk za zuby tak jste mne neuposlechla."
"Ale pánovi zla se mé počínání očividně líbilo." štěkla jsem v obranném gestu.
"Dnes možná ano, ale nevíte jak tomu bude zítra, pán zla je nevypočitatelný, stačí šlápnout vedle a už by jste se nemusela dožít dalšího dne. Vy nevíte jaký je, a proto vám radím aby jste se raději držela zpátky."
"Když vy víte jaký opravdu pán zla je, tak proč jste mě sem bral? Věděl jste že to bude hra na život a na smrt." napřímila jsem se aby jsem se vyrovnala jeho výšce a nehodlala jsem ustoupit, nehodlala jsem v tuhle chvíli projevit jakoukoliv slabost i když jsem věděla že bez hůlky jsem oproti němu bezbranná.
"Tohle není žádná hra!" osopil se na mě.
"Tak proč?" dožadovala jsem se odpovědi.
Místo toho se Snape otočil na patě a odkráčel ke dveřím.
"Můj život stejně nemá smysl, tak proč by jsem nemohla propadnout zlu? Víte, já už nemám co ztratit.
Možná tu znovu najdu smysl života, zapomenu na minulost a začnu od znova. Černá magie mě vždy přitahovala, tak proč to nezkusit." řekla jsem bez emocí, nechtěla jsem od profesora lítost, jen pochopení.
Snape se zastavil u dveří, ruku už měl položenou na zlaté klice, když v tom na mě pohlédl a jeho pohled byl zoufalý, možná až lítostivý.
"O to jsem se také v minulosti pokoušel, marně. To co hledáte, tady nenajdete, vím o čem mluvím." řekl tichým roztřeseným hlasem, následně zatáhl za kliku a ztratil se za mahagonovými dveřmi.
Chvíli jsem vyvedená z míry stála na místě, s nepřítomným pohledem jsem zírala na dveře, následně jsem slyšela zacvaknutí zámku, doběhla jsem ke dveřím, uchopila kliku a zacloumala jsem jimi. Dveře se ani neotevřely, poté jsem zahlédla svou hůlku pohozenou v koutě, rychle jsem se pro ni sehnula a vyzkoušela jsem několik kouzel na otevření dveří.
"System apelio. Alohomora. ALOHOMORA! SAKRA!" rozkřikla jsem se hlasitě po několikátém pokusu dveře otevřít, uhodila jsem pěstí do dveří a následně jsem sjela na studenou zem.
"Bastard jeden." zabědovala jsem si sama pro sebe.
Následně jsem svoji snahu vzdala, přesunula jsem se ze studené podlahy na postel, chvíli jsem se kolem sebe rozhlížela až pak můj pohled utkvěl na toaletní stolek kde byl podnos se sušenkami a čajem, a na židli, která byla u stolku, byla přehozená sametově černá noční košilka.
Přesunula jsem se ke stolku, prohlédla jsem si krásnou řezbu a pak jsem zvednula zrak k zrcadlu které bylo součástí stolu, rám zrcadla byl posetý detailní řezbou po které jsem přejela obdivně konečky svých prstů. Následně jsem pohlédla na svůj odraz v zrcadle černé vlasy mi spadaly na ramena a splývaly tak s černými šaty, upřeně jsem se zahleděla do svých safírově modrých očí a sledovala jsem jak se mi zalévají slzami. Poté se mi jedna slza vydrala z očí, tiše stékala po mé tváři až k bradě kde se oddělila a tiše dopadla na hladinu šálku v nimž byl čaj, v šálku se utvořily prstence které způsobila má slza při dopadu a během chvilky byla hladina čaje opět klidná. Otřela jsem si tvář hřbetem ruky, a tak jak se na čajové hladině objevily prstence z mé slzy a následně zmizeli, tak i já jsem rychle zahnala své emoce.
Převlékla jsem se do sametové noční košile, šaty které jsem měla celý večer na sobě jsem přehodila přes židli a všimla jsem si že mám lehce roztrženou sukničku, nic ale co by jsem nedokázala zpravit. Popadla jsem tedy svoji hůlku, namířila jsem ji na roztržené místo, pronesla jsem kouzelnou formuli, "Reparo." a v mžiku jsem měla své černé šaty opět spravené.
Poté jsem se už jen vyhoupla na velkou postel se zelenými nebesy, které byly prošívané zlatou nití, hůlku jsem si schovala pod polštář, zahrabala jsem se do peřin a následně jsem se podrobila říši snů, protože ve snu, se ocitáme ve světě kde nám nic nehrozí a celý svět stojí při nás, závislý na naší fantazii.