ZRCADLENÍ

37.

Prošli jsme kolem Dolohovova těla, když jsem jej obcházela, tak jsem šla co nejdál od něj, tak jak mi to chodba umožnila. Stále jsem měla strach že se probere z bezvědomí a zaútočí na nás.
Naštěstí byl tak moc omráčený a k tomu i spoutaný kouzlem, takže nebylo čeho se bát.
Když jsme kolem něj prošli tak jsme se s profesorem hnali dlouhými, chladnými chodbami v sídle Malfoyových.
Profesor Snape byl po celou dobu velice ostražitý, za každým rohem kontroloval zda-li je vzduch čistý a jestli můžeme v klidu a nepozorovatelně projít další chodbou.
Ne jednou jsme zaslechly hlasy které šly přímo proti nám, několikrát jsme museli změnit směr chůze, aby jsme se se smrtijedy nestřetli.
A jednou se nám dokonce podařilo, se úkryt v nějaké místnosti. Vklouzli jsme do otevřených dveří a mlčky jsme přečkali až smrtijedi, služebníci pána zla, projdou kolem a odbočí do vedlejší chodby.
"Kam to vlastně jdeme?" šeptla jsem zvědavostí, strach a napětí ve mě narůstalo jak v doutnající sopce, když jsme už přes hodinu bloudili chodbami a nebylo konce.
"Musíme najít rozplývavou skříň." odvětil mi stroze a téměř neslyšně profesor Snape.
Když na chodbě už nebyly slyšet hlasy, tak mě profesor opět uchopil za ruku, tiše a ostražitě otevřel dveře a následně jsme vpadly opět na chodbu a pokračovali jsme v bezvýznamném potulování chodbami.
"Ale ta skříň tady není, je na opačném konci sídla. Tady ji nenajdete." řekla jsem vzdorovitě a byla jsem si naprosto jistá že jdeme špatným směrem. Avšak profesor Snape mé mínění okamžitě vyvrátil.
"Omyl!" vyprskl dosti nahlas, jeho strach se začal proměňovat v vztek. "Tu skříň přemístili, pro případ že by se stalo právě něco takového, že by jste chtěla utéct."
Profesor zkoušel téměř každé druhé dveře kolem kterých jsme prošli, ale bylo to marné všechny byly zamčené. A ať se profesor Snape snažil sebevíc, tak ani těmi nejmocnějšími kouzly, co znal, nedokázal zámky odemknout.
"A co budeme dělat až najdou toho omráčeného smrtijeda?"
Profesor Snape se při mé otázce vůbec nezastavoval, kráčel chodbami a stále zrychloval svůj krok. Při jeho dlouhých krocích jsem mu sotva stačila a stěží jsem popadala dech.
"Doufejme jen, že jej nenajdou tak rychle. Kdyby jej ale našli, tak pak..." profesor nestačil doříct to co chtěl, když v tom na rohu chodby najednou zavládla šelest zvuků, doplňující ostrými nadávkami.
Profesor Snape se v tom spěchu a ve chvilkové nepozornosti srazil na rozcestí chodeb s Voldemortem.
"Pane jste v pořádku?" řekl ustaraně jeden ze dvou jeho smrtijedských služebníků, kteří jej následovali a pomáhal mu vstát ze studené pohledy.
Profesoru Snapeovi nikdo nepomohl, ten se musel sám postavit na nohy, a když tak s námahou učinil tak se zmateně snažil vstřebat to co se právě stalo.
"Nic mi není!" sykl Voldemort na smrtijeda který se mu snažil pomoct. "HŮLKU! Kde mám svou hůlku?!" crčel překypující zlostí a mě z něj tuhla krev v žilách.
"Pitomče jeden prašivá! Na co máš oči když je vůbec nepoužíváš!?" syčel pobouřeně, zamrazilo mě na zádech a strachy jsem strnula když jsem slyšela jeho zlostný hlas.
Když se i profesor Snape vzpamatoval, tak zkameněl jak socha a neměl tušení co se teď stane, jak bude pán zla ve svém překypujícím hněvu reagovat až zjistí s kým má tu čest.
"Tady můj pane." hlesl druhý ze smrtijedů a podával Voldemortovi hůlku, jako by ležela na zlatém podnose.
Vodemor hůlku okamžitě popadl a začal s ní běsnit a mířit jí na toho kdo jen srazil k zemi.
"Možná ti udělá dobře, když tě připravím o zrak, snad ti to dá lekci, budeš litovat toho že jsi nedával pozor na cestu!" syčel jako rozzuřený had a už se chystal na Snapea vyslat kletbu. Když následně ve tváři rozpoznal profesora Snape tak okamžitě změnil tón svého hlasu a začal skláněl hůlku k zemi. "Severusi. Tebe bych tu nečekal. Nemáš snad být s..." jeho hlas byl úlisný jako had a ani nedořekl větu, když v tom zavadil svým pohledem o mě, tak se mu v chladně šedých očích opět zaleskl hněv.
"Evelyn?" hlesl nevěřícně.
Neměla jsem odvahu mu odpovědět, i kdyby jsem chtěla něco říct tak to nešlo, hlas se mi ze strachu zadrhl v hrdle a já nebyla schopna slova. Mlčky jsem stála uprostřed chodby, upřeně jsem se dívala do Voldemortových chladně šedých očí a se strachem jsem čekala co se bude dít dál.
Na chodbě panovalo hrobové ticho, takové to ticho co panuje vždy před bouří ale netrvalo příliš dlouho.
Slyšela jsem, jak se za mými zády ženou další dva páry nohou, neměla jsem však odvahu se otočit.
"Můj pane." hlesl jeden mužský hlas který lapal po dechu.
"Našli jsme Dolohova, někdo ho přepadl." oznamoval onu zprávu svému pánovi udýchaně druhý muž.
V tom se mi jako by úplně zastavilo srdce, věděla jsem že tohle je konec, se strachem v očích jsme společně se Snapeem pohlédli na sebe a očekávali jsme už jen to nejhorší.
Voldemort nakrčil čelo, pohlédl na dva smrtijedy kteří stáli za mnou a následně spočinul podezíravým pohledem na mě. Když však viděl naše společné pohledy se Severusem, které mluvili za vše, tak mu bylo vše jasné a následně ostře poručil.
"Carrowe, Macnaire! Odveďte ji do jejího pokoje, zamkněte ji, klidně ji v tom pokoji uvězněte těmi nejmocnějšími kouzly co znáte! Hlavně ať už neuteče, nechci stát u zítřejšího obřadu sám."
Dva mrtijedi kteří stáli přímo za mnou mě hrubě popadli za paže, každý z jedné strany, vytrhli mi hůlku z ruky a já byla vůči ním naprosto bezbranná.