ZRCADLENÍ

12.

Další den ráno jsem dostala dopis, který mi donesl Bradavický skřítek, v dopise byl napsaný čas a místo setkání s profesorem Snapeem.
Jelikož jsem se s profesorem měla setkat až v podvečerních hodinách, tak jsem si do té doby musela najít nějaké aktivity na zabití času. Dopoledne jsem sledovala dva mladší kluky ze Zmijozelu jak si rozdávají partii kouzelných šachů, seděla jsem ve stinném koutu, ve Zmijozelské koleji a sledovala jsem šachové figurky jak se mordují na herním poli. Nikdy jsem neměla tu možnost si s někým zahrát, ne že bych to neuměla, pravidla jsem znala naprosto podrobně, jen jsem neměla tu chuť někoho oslovit aby si se mnou zahrál, raději jsem se zdržoval o samotě. Ale líbilo se mi to násilí samotné hry, kde si figurky rozdávaly souboje na smrt. Kde střelec svrhl jezdce z koně, kde pouhý pěšec zničil věž a kde královna zahnala krále do šachu, bez šance úniku, a sťala mu jeho hlavu i s korunou.
Byla to velice temná, krutá a nemilosrdná hra.
Odpoledne jsem se procházela po prázdných chodbách hradu, nějak zvlášť jsem ani neobdivovala vánoční výzdobu. Celkově na mě Vánoce působily dosti kýčovitě a měla jsem k nim odpor, možná i z toho důvodu že celé Vánoce byly založené na dárcích a rodině. Jelikož já rodinu neměla tak bylo zřejmé že jsem žádné dárky nedostávala a celé svátky pro mě byly jen ztrátou času.
Kolem šesté podvečerní hodiny jsem se měla sejít ve vstupní síni s profesorem Snapeem.
Když bylo půl šesté tak jsem běžela se přichystat, převlékla jsem se do černých šatů, učesala jsem si vlasy, nazula černé střevíce, přehodila jsem si přes ramena zimní plášť a pospíchala jsem do vstupní síně. Když jsem vcházela do vstupní síně, kde mě u velkých zlatých dveří netrpělivě očekával profesor Snape, začaly velké hodiny odbíjet šestou hodinu. Profesor se otočil směrem ke mě když zaslechl klapání mých podpatků o zem, nastavil mi rámě a bez jakéhokoliv pozdravu jsme vykročili na školní pozemky. "Nasaďte si kápi." bylo jediné co mi řekl když jsem vešla do zimy.
Opustili jsme prostory hradu a kráčeli jsme po zasněžené hlavní příjezdové cestě, kterou lemovaly vysoké jehličnaté stromy pokryté sněhovou nadílkou. Bylo nepříjemné ticho, tohle ticho se podobalo jako by tichu před bouří. V dáli nebylo slyšet ani živáčka, kéž by aspoň sova zahoukala, nebo kéž by něco zašustilo ve křoví, kdyby se alespoň lehký vánek opřel do stromů, nestalo se však nic. V naprostém bezvětří byla i noční obloha nepřirozeně bez mraků a hvězd, jediné co na obloze bylo byl srpek měsíce který nám svítil na cestu.
Když jsem v dáli zahlédla bránu za kterou končily pozemky školy, tak znenadání promluvil do nepříjemného ticha profesor Snape.
"Až budeme na místě tak se chovejte naprosto přirozeně, mluvit budu především já, vy raději nic říkat nebudete pokud ovšem k tomu nebudete vyzvána."
"Jistě." řekla jsem pohrdavě a v hlavě jsem si myslela své. Já myslela že na večírky se chodí aby se kouzelníci bavili a ne aby jen přihlouple přihlížely.
Když jsme došli k bráně tak mi hlavou projela palčivá bolest, kterou jsem velmi rychle potlačila a víc jsem tomu pozornost nevěnovala.
"Nitobrannu jste si vybudovala dost silnou, snažte se ji udržet po dobu co budete mimo školu." pronesl Snape nezaujatě.
Střelila jsem po něm vražedným pohledem, už jsem po něm chtěla rozhořčeně vyštěknout, kde neustále bere tu drzost se mi vkrádat do mých myšlenek. Když v tom mě zaskočilo to jak jsme pošli bránou oddělující školní pozemky. Brána se vůbec neotevřela když jsme jí procházeli, jen se kolem nás vypařila jako dým, nechala nás projít a pak se zpátky scelila. Užasle jsem se ohlížela na bránu aniž by jsem postřehla že jsme se s profesorem právě přemístili.
Jakmile jsem se ocitla na jiném místě tak profesor Snape bleskurychle vytáhl hůlku ze svého hábitu a pronesl. "Ševelissimo."
Zmateně jsem se rozhlížela po okolí, když v tom mé oči spatřily velké venkovní sídlo, které působilo velmi temným až strašidelným dojmem. Ale můj pohled utkvěl na obloze, kde se z černých mraků tvořilo znamení zla, do očí se mi nahrnul záchvěv strachu.
Ještě včera večer jsem se radovala nad představou jak si dnes budu užívat ve veselé společnosti jiných kouzelníků, kde bude veselo a živo. Ale teď stojím před velkým venkovním sídlem ze kterého srší strach a smrt.
Pamatuji se, jak jsem se vysmála profesoru Snapeovi do tváře za to, že nedokáže uložit školní trest, ale teď už o něm nikdy nebudu pochybovat, tohle není trest ale noční můra.
Chtěla jsem něco říct, chtěla jsem něco namítnout ale jako by mi strach vytrhl hlasivky, nezmohla jsem se na žádné slovo. Dále jsme ruku v ruce kráčeli po hlavní cestě, lemovanou živým plotem až jsme vstoupily hlavními dveřmi do sídla.
Profesor Snape mi zdvořile sundal kabát který mávnutím jeho hůlky někam odletěl, stoupnul si čelem ke mě, chytil pevně za rameno a pravil.
"Hlavně klid, jste tu jako host ne jako mučedník."
Jeho slova mě zřejmě měla uklidnit, ale moc to nezabralo, ruku kterou měl položenou na mém rameni zjevně cítil jak se celá chvěju. Následně sjel lehkým dotekem po mé paži a uchopil mou ruku kterou mírně pozdvihl a vedl mě k černým mramorovým schodům po kterých jsme společně pomalým krokem vystoupali.