ZRCADLENÍ

42.

Voldemort se hlasitě a vítězoslavně smál, s námahou jsem se zvednula ze země a můj pohled starostlivě utkvěl na Snapeovi, který nehybně ležel na podlaze.
Od místa kde stál, se po podlaze táhla krvavá šmouha až k místu kde nehnutě ležel. Krev patřila jemu a mě v ten moment polilo zděšení, chtěla jsem se k němu rozběhnout, ale v cestě mi stále stál Voldemort.
A pak jsem to viděla, ten nepatrný pohyb Severusovy ruky, jak kolem sebe šmátrá po hůlce která ležela v jeho blízkosti, ještě nebyl mrtvý.
Poté Voldemort pronesl něco v hadím jazyce, nerozuměla jsem jeho syčení, ale ve stínu na zemi jsem zahlédla plazivý pohyb. To se velký had nebezpečně blížil k raněnému tělu Snapea a chystal se na něj zúročit.
Když byl velký had v jeho těsné blízkosti a začal otevírat svou tlamu, s mohutnými špičáky, připraven zaútočit na svou kořist, tak jsem se rozkřikla tak hlasitě že i samotný pán zla se lekl mého hlasu.
"NE!" vydralo se mi zděšeně z hrdla.
Následně jsem na hada seslala smrtící kletbu, bylo to riskantní, stačilo jen pár centimetrů a místo hada jsem mohla zabít Severuse. Naštěstí se tak nestalo a má kletba zasáhla hada, který o vteřinu později ležel nehybně vedle Severuse.
"NE!" rozkřikl se v zápětí Voldemort, ještě hlasitěji než já.
"Co jsi to provedla?!" burácel vzteky bez sebe a díval se směrem k mrtvému hadovi.
Nasupeně se opět otočil čelem ke mě namířil proti mě hůlku. Byla jsem zděšením bez sebe, mé nohy a ruce mě neposlouchaly, takže jsem se jeho kletbě nemohla vyhnout, nemohla jsem se proti němu bránit. Celé mé tělo najednou odmítalo spolupracovat, stála jsem před Voldemortem a čekala na svůj konec jako když mučedníci čekají na to než jim kat usekne hlavu.
Mé oči byly plné děsu, upřeně jsem se dívala do těch Voldemortových, které byly zalité krví a odrážela se v nich smrt a nenávist.
"Avada..." zaburácel nasupeně, ale než stačil kletbu celou vyřknout, tak mu hůlka vylétla z ruky a dopadla vedle Severuse.
"Co to..?" řekl nevěřícně Voldemort a ohlédl se za sebe, směrem k Severusovi.
Ten už v rukou třímal jeho hůlku a zlomil ji vejpůl, z hůlky vyšlo hlasité zakvílení následované černým dýmem který se ve vzduchu rozplynul.
"Co si to udělal?!" vřískal Voldemort směrem k Severusovi a šel z něj strach.
Mé tělo mě opět začalo poslouchat a já tak využila příležitosti u které jsem už neváhala ani minutu a naposledy jsem chvějivým hlasem vyřknula kletbu.
"Avada kedavra."
Místnost oslepil jasný zelený záblesk, ta kouzelná destruktivní síla mě srazila na kolena, rázem se ozvala ohlušující rána doprovázená starostlivými hlasy. Do místnosti vtrhly smrtijedi, kteří až do teď se matně snažili dostat do místnosti přes zamčené dveře.
Avšak i je oslepil zelený záblesk, houf smrtijedů se zastavil na prahu dveří a vyčkávali až zelený záblesk pomine a jejich oči si opět přivyknou.
Když se zelený záblesk rozplynul, tak se i s ním rozplynulo Voldemortovo tělo, v záři zeleného světla šla vidět už jen jeho silueta a jak se oslepující záblesk postupně vytrácel, tak se s ním vytrácelo i jeho tělo až nakonec po něm nezbylo vůbec nic.
"M-můj p-pane. Kde? Co?" koktal za sebe nějaký smrtijed za mými zády.
Neměla jsem v úmyslu se otočit za udivenými hlasy, vyčerpaně jsem klečela na kolenou a upřeně jsem se dívala na své krvácející dlaně. Ztěžka jsem oddechovala a nějak jsem si stále neuvědomovala že už je po všem, že je Voldemort mrtvý.
"Evelyn." zaslechla jsem šeptat velmi tichý hlas, který s námahou zvolal mé jméno. Donutilo mě to zvednout hlavu a pohlédnout tak na Snapea ležícího mezi střepy v kaluži krvi.
"S-Severusi." hlesla jsem neslyšně, s námahou jsem se postavila a vrávoraným krokem jsem došla ke Snapeovi.
Roztřesenou rukou se držel za břicho, kde měl zabodnutý velký kus střepu z roztříštěného zrcadla.
"J-já, musím ho vyndat. Vydrž to, bude to nejspíše bolet. Správním to. B-bude, to bude dobrý." vypravila jsem ze se sebe nesrozumitelná slova.
Ruce se mi třásly strachy, ale věděla jsem, když to neudělám teď, tak za chvíli už může být pozdě.
Uchopila jsem tedy kus střepu a s těží jsem jej vytáhla z rány která okamžitě začala o to víc krvácet.
"Hůlku, kde mám hůlku?" začala jsem zmatkovat a nějak se mi má hůlka vytratila z dohledu. Tak mi nezbývalo nic jiného než si vypůjčit hůlku od Severuse, namířila jsem ji na krvácející ránu a začala jsem odříkávat kouzlo na zahojení ran. Můj hlas zněl melodicky, bylo to jako bych zpívala tuze uklidňující píseň, Severus ležel klidně, ztracená krev se mu vrátila zpátky do těla a rána se mu zatáhla.
Po velkém zranění nezbylo nic víc než jen nepatrná jizva, ale Severus stále klidně ležel na podlaze pokrytými střepy. Jeho klid mě až znepokojil, vypadal jako by byl mrtvý, jeho hruď se nehýbala a on stále nehnutě ležel.