Po stopách kletby [Percy Jackson ff]

1: Seznámení se srubem číslo čtyři

„Budíček!" vyjekla Aika, jakmile první sluneční paprsek brzkého rána dopadl na její tvář. S mohutným zívnutím se usadila. Nacházela se na horní posteli jedné z paland ve srubu číslo čtyři, který byl zasvěcen bohyni Démétér. Aby to uvedla na pravou míru, ten srub nebyl jen tak na ledajakém místě kdesi v lese – nacházel se v Táboře polokrevných. Bezpečném hnízdečku pro děti a odrost, kteří měli to (ne)štěstí, že jeden z jejich rodičů je řeckým bohem. Díky ochrannému štítu kolem celého areálu bylo uvnitř vždy příjemné počasí, a především si žádné příšery nemohly zaskočit pro svačinku v podobě poloboha. Pro některé to mohlo působit jako vězení. Sice příjemné a bezpečné, s minimální pravděpodobností bolestivé smrti... ale stále vězení.

Aika slezla po žebříku a vydala se probudit svého bratra. Na Ambrocia zřejmě křik se slovy 'budíček' neměl velký vliv; ústa měl mírně pootevřená a slintal si na polštář. Naopak ostatní obyvatelé srubu se pomalu začali probouzet – tak, jako když se květ pampelišky otevírá po dlouhé noci, když na něj konečně dopadne sluneční záření. Miranda Gardiner si ospale prohrábla zrzavé vlasy a lehce se zamračila. „Aiko, musíš vážně zapracovat na svých budících schopnostech," zívla, „abych příště nedostala infarkt."

Aika se uculila a zabrblala cosi o tom, že se to nebude opakovat a jala se třást bratrem. „Vstávej, kůže líná, je čas vstávat a cvičit!" Ambrocio otevřel oči.

„Mami neee, nedělej to!" Aika se zarazila a polil ji stud. Mami? Mluví bláboly z polospánku, nebo vážně viděl Démétér? U snů polobohů si jeden nikdy nemůže být jistý. Než se ale stihla zeptat, oči Ambrocia se rozjasnily.

„Snídaně?" zeptal se nadějně. Aika ho jemně cvrnkla do nosu, ale tak, aby to nebolelo.

„Ještě ne, ale potají jsem ještě včera přinesla croissanty od večeře."

***

Teprve až v jídelně, což byla oblast ohraničená majestátními sloupy z mramoru na vršku kopce, kde se nacházely kamenné jídelní stoly a mezi tím vším stálo otevřené ohniště, planoucí v kovovém koši, se Aika opovážila Ambrocia opět oslovit.

„Hele, co se ti dnes zdálo?" Ambrocio na ni podezřívavě zamžoural a nervózně se usmál.

„Proč, děje se něco?" Aika se nedokázala ubránit úsměvu.

„Nic, nic! Slibuju. Jen se zajímám o svého brášku, to je vše! řekla, a aby utvrdila svá slova, pokrčila rameny a napila se vody ze sklenice. Ambrocio převaloval vidličku v ruce.

„Už si to nepamatuju," přiznal popravdě a prohrábl si tmavé vlasy, „možná bych si pamatoval víc, kdyby ses nebudila hned, jakmile se rozední."

„Někdo Apollónovcům ráno společnost dělat musí," bránila se Aika horlivě. Ty zase jejich otec Apollón, bůh slunce, hudby a léčitelství, nenechal dospat – jakmile se první paprsky dotknou zlaté střechy srubu, vevnitř se rozezní Apollónovy oblíbené hity. Opravdu to nebylo ideální místo na přespávačku. „Nemůžu za to, že s příchodem světla se všechny moje buňky v těle... rozohní!"

„S tou tvojí biologií na mě nechoď," zasténal Ambrocio. Většina polobohů trpěla dyslexií, protože jejich mozky byly naladěny na starořečtinu. Čtení obyčejné latinky tedy mnohdy bylo dosti utrpením – to ale Aiku netrápilo. Byla schopná číst si v učebnicích, jako by se nechumelilo, a svými nově nabytými vědomostmi otravovala lidi kolem. Nikomu to ale překvapivě nevadilo, protože Aika, narozdíl od Ambrocia, měla jakýsi vnitřní šarm. A jako naschvál, každá osoba, do které se Ambrocio zamiloval, se zároveň zamilovala do Aiky. Takže z toho často nebylo nic.