Po stopách kletby [Percy Jackson ff]

15: Kdo si počká, ten se dočká (porady)

„Nemůžu uvěřit, že vám to takhle snadno prošlo," kroutil hlavou Steve a rovnal sušenky na stole; každou čtvrtou si přitom nenápadně nacpal do pusy. Bylo to poměrně obdivuhodné, neb ještě neuplynula ani hodina od společné večeře.

Billie Ng se opírala o mohutný dub ve středu místnosti a se založenýma rukama bratra pozorovala.

„Jenom závidíš, protože jsi předevčírem dostal trest za pozdní příchod na službu do kuchyně."

„Chápeš, že se mě snažily zabít hrachové úponky?" zamručel.

Aika zatleskala, aby si získala pozornost svých sousrubovců. O konverzaci s Cheirónem se už bavili dobrou půlhodinu. Jakmile mu všechno vysvětlili, smiloval se - však pouze za příslibu toho, že se to nebude opakovat. Hm, to tak.

„Hear ye, hear ye!" začala a usmívala se jak měsíček na hnoji (člověk má málokdy příležitost použít slovní spojení, které bylo v sedmnáctém století oblíbené nejen na půdě Britského Parlamentu), „kdo má chuť na srubovou poradu?"

„Už jsem myslel, že se nikdy nezeptáš," uculil se Douglas.

Miranda nechala mávnutím ruky v drobném květináčku uprostřed stolu vyklíčit mateřídoušku. Chvíli na ni zadumaně hleděla, jako kdyby si právě vybavila Cecilem přednášené verše od Karla Jaromíra Erbena. Poznaly dítky matičku po dechu, poznaly ji a plesaly...

Všech šest dětí Démétér si posedalo ke kulatému stolu. Na první pohled si nebyli příliš podobní, nicméně všichni se mohli pyšnit opálenou kůží, sprškou pih a hlubokýma tmavýma očima, které zdědili po své matce Boží.

„Jak začít," zamumlal Ambrocio.

„Co třeba tak, že jsme nejlepší, protože jsme všechny zachránily před jistou smrtí?" navrhla Aika.

„Zase?" povzdechl si Steve. Copak nemůžou mít alespoň týden klid?

„Proč na nás rostliny útočily už možná všichni víte z rady po boji o vlajku. Možná se vám, stejně jako Stevovi, zdálo o matčině prokletí Moir, takže celá naše akce byla vážně přímočará."

Ambrocio si nervózně hrál s tkaničkami od mikiny.

„Bróca chce říct, že jsme Moiry našly, promluvili jim do duše a pak jsme museli najít Démétér a promluvit do duše ještě té," upřesnila Ambrociův výklad Aika.

„Takže to je pravda," přimhouřila Billie Ng oči, „všechno tohle způsobila máma? A Moiry nás chtěly zabít?"

„Přesně tak!" přikyvovala Aika.

„A proč vás teda, hm, nezabily?" zeptal se Douglas nedůvěřivě. „Ne teda, že bych si to přál!" dodal rychle, když se na něj dvojčata nevraživě podívala.

„Neměli jsme od toho daleko. Museli jsme je přesvědčit, že s Démétér promluvíme. Kdyby se nám to nepovedlo -" Aika pokrčila rameny. Nemusela opakovat všemožné výhrůžky či přísliby smrti, kterými byli jakožto polobohové neustále zasypáváni.

„Pravděpodobně jsme jim dostatečně pochválili ovoce," zamumlal Ambrocio.

„Cože?"

„No, očividně ta snová vize byla trošku vzdálená
od reality," skočila Aika bratrovi opět do řeči a jala se vysvětlit celou tu scénu s farmářským trhem. Douglas hned u první věty vyprskl smíchy a ostatní se k němu okamžitě přidali.

„To je slušný bizár," kontatovala Billie, jakmile popadla dech. Miranda přikyvovala a zamyšleně v ruce převalovala máslovou sušenku, až bylo na stole slušně nadrobeno.

„Naštěstí hrozba se zdá zažehnána. Co ty, Štepi, ty jsi už neměl žádné... vize?" Na posledním slově se zastavila, jako kdyby nevěděla, jak jej uchopit.

S tím, kolik se toho stalo, by jeden zapomněl, že ještě před pár dny Steve téměř v transu odešel do lesa, napojil se na zdejší rostlinstvo a málem při tom procesu i umřel. Čas letí, když jde jednomu o život!

„Jsem v pohodě," utvrdil je a prohrábl si fuschiově růžovou polovinu vlasů. Všech pět zbylých sourozenců ho propalovalo očima. „Fakt!"

Miranda přikývla. „A ještě mě napadá: není k úspěšné výpravě potřeba i věštba?"

Ambrocio s Aikou si krátce vyměnili nejistý pohled. Ráchel jim věštbu poskytla, to ano, ale můžou o ní otevřeně mluvit? I když je pravda, že Lea s Niky o ní taky věděli - a nic zásadně špatného se nestalo.

„To určitě jo... a my jsme ji měli."

„Cože? A Ráchel nám nic neřekla?" rozčiloval se Douglas, „víte, celá ta situace by byla mnohem snazší, kdybyste nebyli takoví tajnůstkáři."

Tři švadleny života s nití rudou,

ve světlech bdícího města trnou!

„Pardon. Ale všechno dopadlo dobře, ne?" usmála se nevinně Aika. Moc dobře si uvědomovala, že celá jejich výprava mohla skončit úplně jinak - ale měli štěstí. A uvažovat nad tím co by kdyby - to Aika neměla ve zvyku.

Ambrocio chtěl sestru podpořit. Nic ho ale nenapadalo, takže pouze přikyvoval a pokoušel se o sebejistý úsměv.

Křehký řád se v prachu válí,

bůh svou tvář jablku rajskému poodhalí.

Ve srubu chvíli panovalo ticho - moment klidu narušovalo pouze šustění dubového listí nad jejich hlavami. Možná jedině takto si mohli pořádně uvědomit, co všechno přečkali. Dohromady, ale přece každý sám za sebe - setkávali se s výzvami jako nikdo jiný již od útlého věku. A proč? Jeden by asi řekl, protože život není fér.

Nachový šlap je správná cesta.

„No fajn," uculila se Billie a lehce plácla do stolu, „takže tohle je vyřešené?"

„Zdá se to tak," přikývl Ambrocio. Doufal, že spolu s tím ustoupí i jeho úzkosti, které mu způsobovaly všechny vyšší rostliny v jeho okolí. A tam bohužel nepatřily jen stromy, jenž ho převyšují.

„Doufám, že teď bude pár let klid - prostě se nebude nic dít! Řecké bohy nechci ani vidět," oznámila Aika, protáhla se a mohutně zívla.

To ještě ale netuší, že sotva za měsíc se do tábora dopotácí bůh slunce, léčitelství a lukostřelby Apollón. Ve své lidské podobě bude nucen podstoupit mnoho nelehkých zkoušek - ale to je povídání na kompletně jinou pětidílnou sérii.

„Víš ale, že ve vedlejší budově hraje pinochle pan D., že jo?" zasmál se Douglas a Aika na něj na oplátku vyplázla jazyk.

„Kecy v kleci."

Miranda protočila očima a zvedla se od stolu.

„Zasloužíme si trošku odpočinku," řka a nesmlouvavě na oba sourozence pohlédla, ačkoliv bylo zřejmé, že hrozí pouze naoko, „a pokud mě omluvíte, ráda bych si šla co nejdřív lehnout."