Po stopách kletby [Percy Jackson ff]

4: Problémy se zavlažováním

Ambrocio si začínal myslet, že nemůže mít větší smůlu.

Šel jenom pro zatracená semínka! To nezní jako složitý úkol. Když se to vezme kolem a kolem, vlastně ho i splnil: papírový sáček stále cítil v kapse. Aice ho ale na boj o vlajku nedonesl.

„Ambrocio!" zvolal kdosi naléhavě a chlapec se otočil za hlasem. Zrovna si cpal semínka do kapsy, když ho dohnal Douglas Flores. Byl celý rozčepýřený, tváře měl rudé a neměl asi nasazenou zbroj na hru.

„Tak rád tě vidím! Konečně nějaká chápavá duše. Hele, víš, jak jsem mluvil o tom problému u snídaně? Je to mnohem vážnější. Je to... je to velký! Potřebuju tvoji pomoc!" To vše ze sebe vychrlil tak překotně, že mu Ambrocio skoro neporozuměl. Než stihl odpovědět, Douglas ho chytil za ruku a vláčel ho k lesu – jen na druhou stranu, než postával zbytek táborníků.

„Ehm, sraz je támhle," řka Bróca trošku přihlouple.

Douglas mu neodpověděl a hnal se dál. Ambrocio se nechal. Kdyby chtěl, mohl by se z jeho sevření vymanit, ale neudělal to. Zaprvé, bratrova naléhavost ho děsila a zadruhé, nechtěl dostat do nosu tuřínem nebo nějakou jinou zemědělskou plodinou, kterou by si ze semínek v jeho kapse mohl Douglas opatřit.

Poslední sluneční paprsky se ztrácely mezi kmeny stromů, když oba vstoupili na půdu lesa. Ambrocia překvapilo, že neviděl žádné lesní nymfy, které touto dobou bývaly ještě na nohou.

„Kam jdeme?" ptal se znovu Ambrocio a na čele se mu objevila starostlivá vráska.

Douglas se zřejmě snažil najít vhodná slova. „Šel jsem se Stevem hledat nějaké vhodné místo na meditaci," spustil. „Hodně si teď stěžoval na bolest hlavy a nic mu nepomáhalo, tak mu Will doporučil nějakou takovouhle alternativní léčbu. A no... našli jsme jednu mýtinu," řekl a odmlčel se. Ambrocio přemýšlel, jestli by neměl prolomit úzkostné ticho nějakým vtipem o skutečnosti, že v lese je mýtin plno, ale rozmyslel si to. Přece jen není hulvát.

„Měli jsme v plánu se pak vrátit na hru, ale něco se pokazilo," pokračoval Douglas, jakmile zase chytil dech. Pořád totiž poměrně spěchali. „A já myslím, že jen potřebujeme někoho dalšího od nás."

„Aha," odpověděl stroze Bróca a měl co dělat, aby se nepřerazil o kořeny. Nebyl z toho moc moudrý, ale naštěstí se mu mělo brzy dostat odpovědí – dorazili k cíli.

Mýtina to byla vskutku neobvyklá. Kromě velkého množství polámaných stromů a suchých keřů zde byl nespočet trouchnivějících pařezů různých velikostí. Kolem těch rostlo cosi, co snad kdysi byly květiny, ale teď to vypadalo jako suché slupky pokryté plísní. Tráva působila tak vyprahle, že kdyby tady někdo škrtl zápalkou, vzplanulo by to tu rychleji než benzínová studánka. Jediné, čemu se zřejmě ve zdejší nice dařilo, byly trsy těch největších bodláků, jaké měl Ambrocio kdy šanci spatřit.

„Mohly jste si najít nějaké přívětivější místo," neodpustil si kousavou poznámku, ale bylo mu z té podívané úzko.

Douglas zavrtěl hlavou (asi nemohl uvěřit, jak mimo jeho brácha je), popadl ho za ramena a vláčil ho ke středu mýtiny. Až teď si Ambrocio všiml i Steva. Ležel na zemi a byl bílý jak stěna; jeho fuchsiově růžová barva ve vlasech vynikala víc než kdy jindy.

„Co se stalo?" Vyjekl Ambrocio a ihned k němu přiklekl. Bratrovy ruce byly ledové a měl svraštělé obočí.

„Taky se mi tohle místo nepozdávalo, ale Steve neviděl nic neobvyklého. Něco ho sem táhlo. Myslel jsem si, že zase blázním... a tak jsem nic dál neříkal," odpověděl Douglas a zajel si rukama do vlasů. „Chtěl si tu zkusit meditaci, ale než jsem stihl odejít, zhroutil se." Kudrnatému chlapci se rozklepal spodní ret. „Ale pak jsem si něčeho všiml. Chvíli poté, co jsem ho začal proplácávat, začaly kolem růst bodláky. Předtím jich tady nebylo tolik, jako teď."