Po stopách kletby [Percy Jackson ff]

7: Poslední hřebíček do rakve

Byl pátek. V dnešních večerních hodinách měla dorazit Rachel Dareová a Aika s Ambrociem byli jak na trní, jelikož v noci měla zároveň proběhnout předem domluvená porada srubu. Pokud však vše půjde podle plánu, už budou dávno pryč a dvojčata budou muset pouze doufat, že jim sourozenci tuto malou zradu odpustí.

Slunce se líně valilo po obloze a jeho překvapivě teplé paprsky občas pohltily rychle se pohybující mraky. Aika s Ambrociem leželi na dece nedaleko jahodových polí. Každý byl zaneprázdněný něčím jiným: černovláska soustředěně listovala již pátou odbornou knihou v naději, že najde nějaké tipy na jejich blížící se výpravu; Bróca si dělal pedikúru a hlavou mu vířily myšlenky o mámě a jejím prokletí.

Všichni už věděli, že tři sudičky proklela, ale jak? Čeho se ta kletba týkala? Odsoudila Moiry k pomalé ponižující smrti? Nebylo by to zas tak překvapivé – bohové se poměrně často proklínali nebo sváděli boje na život a na smrt; akorát byli víceméně nesmrtelní, a tak je ta část se smrtí moc netrápila. Stával se z toho spíš takový řečnický obrat. Démétér nepochybně zapomněla, že sudičky patří do jiné kategorie mýtického božstva a to, co provedla, má mnohem vážnější následky. Čím déle nad tím Ambrocio přemýšlel, tím více mu to připadalo pravděpodobnější.

„Hele, tohle je docela zajímavé," vytrhla Aika bratra z myšlenek a odkašlala si. „Bezobratlí nemají sensu stricto žádný mozek, neboť jejich neurony jsou volně roztroušené po celém těle. Avšak jejich nervová hmota občas tvoří nahloučené oblasti, které nazýváme ganglii. Jedinou výjimkou jsou hlavonožci; ti se těší velkému, skvěle rozvinutému mozku. V poměru s velikostí těla mají ze všech bezobratlých největší množství hmoty neuronů, podobné ektotermním obratlovcům. Jejich obří axony nejsou myelinizované, ale nahrazují si to neskutečnou velikostí – běžně mohou mít okolo 1 mm. Woah, dokážeš si představit, jak by chobotnice byly mocné s myelinizovamými nervovými vlákny?"

„Hlavně to neříkej Poseidónovi," uculil se Ambrocio, „myslel jsem, že studuješ něco podstatného, co nám, já nevím, pomůže na výpravě?"

„Cephalopoda jsou důležití!" ohradila se Aika, ale pak knihu provinile zavřela.

Chvilku vedle sebe jen tak leželi a hleděli na nebe, kde zrovna několik táborníků venčilo pegasi.

Od táborové rady se nic nezvyklého nestalo. Ta normálnost byla podezřelá: už si skoro zvykli na špatná znamení a jejich absence vyvolávala neklid. Všichni tušili, že je to známka spíše ticha před bouří než prolomení kletby – a měli pravdu.

Tetelící vzduch prořízl vzdálený výkřik. Dvojčata se okamžitě narovnala.

„Šlo to z lesa," vybreptl Ambrocio úzkostně a ihned vstal.

Aika si vyhrnula rukávy, takže vypadala, jako kdyby se chystala někoho zbušit. „Jdeme," řekla, oči doširoka otevřené.

Oba mlčky vyběhli – báli se, co najdou. Nechtěli přivolávat špatné věci, ale v aktuální situaci se nedalo jinak než předpovídat nekonečnou smůlu. Vrazili do podrostu.

„Haló?" zavolala Aika, ale odpovědí jim bylo jen tíživé ticho. Zavřela oči a soustředěně nakrčila obočí, jak se myslí napojila na okolní vegetaci.

„Tudy," zavelela a ukázala kamsi doleva, „cítím tam něco... neobvyklého." Ambrocio svou sestru nezpochybňoval. Ačkoliv to nechtěl přiznat, neměl teď nejmenší chuť spojit se se zdejším rostlinstvem, protože mu prostě nedůvěřoval. Doufal, že se to brzo změní, protože jako potomek Démétér ho podobné interakce čekaly po zbytek jeho polobožského života.