Vzdálený na dotyk

Šest, aneb jde se na trip

Na to, že jsem se balil domů, bylo ráno poměrně depresivní. Jako když opouštíte nějakou skvělou prázdninovou destinaci a před očima už vidíte všechny štosy, co vám kolegové v práci nanosili na stůl. Pro mě to zas byly štosy materiálů, které se mám naučit, prázdniny strávené na brigádě a pak nástup do neznáma - aneb že já aplikoval na tu vejšku...

Možná to bylo únavou, možná to bylo takovou tou skrytou lítostí a špatným pocitem z toho, co jsem včera Tulovi řekl. Že za sebou zanechávám otevřenou kapitolu, jen tak. Že mezi námi leželo něco nevyříkaného - nebo až příliš vyříkaného.

Kdybych věděl, že náčelník je jeho otec, asi bych chápal, proč se tak chová. Že mě teď v lásce rozhodně nemá, protože můj pitomý výlet do lesů stál jeho otce život. Byl bych tolerantnější, možná bych se držel zpátky...

A on se zpátky držel? Vše, co mi řekl - mohu na to zapomenout? Jak se mám cítit, že jsem jenom zklamáním zase pro někoho dalšího?

Ne. Nemůžu tu setrvat ani o vteřinu déle.

Vypadl jsem z domu. Slunce vycházelo a vesničani již začínali být akční. No nic, tajný odchod to nebude. A co. Alespoň všichni uvidí, že se mě konečně zbavili. Budou tancovat a slavit dlouho do noci. Určitě si už musí chystat zásoby chlastu. Natěšeně vyčkávat na možnost po dlouhé době něco slavit. Není zač!

Avšak pohled ven se úplně neshodoval s představou, jakou jsem měl. Že před mými dveřmi bude vymetená cestička, ověšená lampionky nebo závodními vlaječkami mířícími k hranici lesa, případně červený koberec a spousta lidí s výprovodnými transparenty.

Místo toho u mých dveří stál někdo, kdo si asi spletl, kam se oblékají spodky, a rozhodl se navlíknout si je na ruku.

„Chceš mi v tom zabránit?" sjel jsem ho rádoby chladným pohledem, který však ve výsledku vypadal jak unavený pohled pandy.

„Ne."

„Dobrá. Nemám totiž náladu na nějaké další hádání," vykročil jsem kupředu a on hned vyrazil za mnou jako ocásek. A jako ocásek mu klimbal cop ze strany na stranu, zatímco nořil sandále do písku a křupal kamínky.

„Tak co zas? Když mi v tom nechceš zabránit, chceš mě snad doprovodit?"

„Ano," odvětil ihned prostě.

„No to teda ne!" zarazil jsem se a na toho maroda se otočil.

„Ani nevíš, jak se tam jde."

„Nějak si poradím." GPS asi fungovat nebude, ale kompas bych na mobilu zprovoznit mohl. A co si pamatuji, slunce zapadalo na straně druhé, takže když se budu držet východu, mohl bych na tu hromadu vody s trochou štěstí narazit.

„Nemohu dovolit, aby se ti něco stalo."

„Tvá starost mě naprosto ohromuje," utrousil jsem sarkasticky a šlehl po něm pohledem. Moc dobře věděl, co ten můj pohled znamená. „Aby ses vrátil vesničanům živ a zdráv!"

„Přestaň, Danny."

„S čím? Jen předkládám, co je pravda!"

„Vybral si tě Anharab. Nesmí se ti nic stát. A pokud nechceš, abych šel s tebou já, tak půjde někdo jiný."

„Kdo by se takto dobrovolně vzdal života, ha?" nemohl jsem si pomoci a jen štěkat pitomé poznámky, které měly za cíl urazit všechny v okolí, odstrčit je ode mě, jen aby mě nechali jít samotného. Aby mi dovolili být sám, samotný, ale svůj, bez nutkání se jakkoliv přetvařovat nebo předstírat, že mi jejich soudivé pohledy neubližují. A Tulův nebyl jiný. Byl ještě horší.