Vzdálený na dotyk

Sedm, aneb kdopak má šikovnější jazyk

Nemusel jsem být přítomný u toho, jak mu ránu opět sešívali.

Neměl jsem zapotřebí, z pochopitelných důvodů. Přestože Tula vypadal, jako kdyby mu v těle zbýval poslední litr krve, i tak se na mě dokázal posměšně usmívat, a mé dilema vrazit mu/nevrazit tak zůstalo nevyřešené.

Nešel jsem k sobě do boudy. Čekal jsem před chatkou náčelníka a netrpělivě na místě přešlapoval. I V'lak najednou začal ze mě mít srandu. A díky tomu se stal druhým a taky posledním vesničanem, komu se koutky úst stáčely za sluncem. Ostatní totiž schvacovala gravitace. A šepot Sat'huta ještě nebyl nikdy hlasitější.

Fakt si připadám jako nějaké prokletí. Ten Ohnivák musí být naprosto blbej, ale jen kvůli tomu, že v něj věří tento lid, tak nadále volí náčelníkem kohokoliv, kdo v kapse ukrývá nějaký pamlsek.

„Nic si z toho nedělej," snažil se mě uchlácholit V'lak po dlouhé chvíli, kdy už jsem fakt měl na krajíčku.

Nejenže všechny tyto průsery... Já se prostě domů nikdy nedostanu!

„Můžete za náčelníkem!"

V'lak se jen krátce pousmál, čímž na mě chtěl přenést úlevu, a vkročil dovnitř. Já mu byl v patách.

Tula ležel na podložce, bledý jak moje lněná sukně, a jen ledabyle otřený od důrové krve. Bandáž na jeho paži mu teď plně sahala k ramenu, ruku zavěšenou opět v něčím spodním prádle.

Ale chuť smát jsem neměl.

Stihl jsem jen odchytit Irhan a poprosil ji o nějaký čtvereček plátna, abych tady nadále nestrhával náčelníkovu autoritu svou rychlou improvizací.

„Jsi... jsi v pohodě?" klekl jsem si na polštářek a koukal na pana indisponovaného. Očividně jsem musel vypadat jak štěně, které se někde zrovna vyčůralo na koberec. A očividně to bylo asi hodně vtipný vidět mě takto mimo. Tula se lehce usmíval, nechápu proč.

„Kdyby nebylo tebe, rozhodně bych na tom byl hůř," zvedl krátce zraněnou ruku, aby poukázal na moji inovaci v šití ran, a bral to jako uzavřené téma.

„Kdyby nebylo mě, nemusel bys to řešit. A vidíš, měl jsi mě nechat jít samotného."

„Samotného by tě důra rozpáral na místě. Takto máš další možnost jít k jezeru."

„Rozpáraný jsi tu ty," odsekl jsem naštvaně, zdá se, že si neuvědomuje své ohrožení života.

„Rozpáraný a sešitý," upřesnil okamžitě. To si dělá prdel? Vážně? Koukal jsem na něj, jestli mu náhodou nepřeskočilo, a on zase čuměl na mě. A jak jsem tak nespustil zrak z jeho očí, které mě měly naprosto pod palcem, a on s kamenným výrazem protahoval tuto tichou a vážnou chvíli, nakonec to prostě přišlo. Vybouchl jsem. Smíchy. A on taky. Přestože se do jeho grimasy vkrádaly i údery bolesti.

A V'lak byl opět tím starých dědou, který nechápal myšlení dnešní mládeže.

Irhan brzo přinesla plátno, a jedním kouzelným uzlíkem jsem vytvořil něco, co poslouží účelu a už to nebude připomínat plátýnko na zahalení rozkroku.

„Dej to dolů. Nebo, vydrž," přisunul jsem se k němu blíže a opatrně sundával kus oblečení, usazené na nesprávném místě; a jako kdybych zacházel se skleněnou vázou - naváděl jsem jeho pokrčenou ruku do mého nového modelu závěsu. Celou dobu na mě koukal, úšklebek si držel na tváři, a já dělal vše možné, abych ho ignoroval, ať to bylo těžké jakkoliv. Nakonec jsem se ale nevyhnul tomu, abych se na něj nalepil, jelikož jsem se potřeboval dostat za jeho týl a cípy šátku uvázat. Cítil jsem horký dech, jak víří mojí košilí, jak se dostává přes len až na moji pokožku a kreslí divné tvary. A mé dlaně hladily jemňoučká vlákénka vlasů, jenž byla příliš krátká, příliš nová, aby se stala součástí jeho silného copu. A tak roztřepeně poletují do všech stran a pokouší se marně zastínit jeho zátylek, opálený a pevný, přecházející v mohutný zádový sval.