My girlfriend's sister

27- musím jít - KONEC🥹

Chtěla jsem zavolat Jankovi, ale všimla si zprávy od něj.
„ Volal mi Roman, jestli s nimi nezajdu do posilky, vím, že jsem slíbil, že počkám, snad se nebudeš zlobit. Miluju tě!💗"
T: já tebe taky🥹
Řekla jsem si v duchu pro sebe, vlastně je to asi znamení, že na mne nepočkal.. mám myšlenku, co chci udělat, kdyby tu teď byl, nešlo by to.
S brekem, přes slzy, díky kterým jsem sní neviděla na cestu, jsem došla k Jankovi domů.

Všechno mi hrálo do karet, věci, které jsme s Jankem dnes ráno vzali u mne doma, jsem si ještě nestihla vybalit. Přeskládala jsem si to nejnutnější do svého batohu, který nosím do školy. Hodila si tam peněženku, abych si mohla koupit jízdenky někam daleko, kde mne nikdo nebude znát. Šla jsem k Jankovi do ložnice, vzala papír a tužku, co byly na stole a začala psát.

Hrozně se omlouvám za všechny další řádky, bolí mě a vím, že tebe bude taky, jenže já dál už nemůžu, dnešní návštěva nemocnice, kdy mi máma zase řekla to..

co mě tam moc mrzí. Nechce mě nikdy vidět, podle jejich slov všechno všem jen kazím a zasloužím si být sama. Možná nemá pravdu, ale možná taky jo.. já nechci dále slýchávat, že něco kazím. Nejlepší bude, když zůstanu sama, přesně tak, jak říká máma, jak to asi bude pro všechny nejbezpečnější.
Já tě miluju, hrozně moc, hrozně moc.. ale nechci ti v budoucnu ublížit. Děkuju ti za všechno, bude na tebe vzpomínat, jako na svůj jediný šťastný okamžik v životě.

Jen s tebou jsem byla šťastná a vím, že tak šťastná, jak jsem byla s tebou nikdy nebudu.
Na každou vteřinu s tebou budu každičký den vzpomínat. Děkuju, že jsi tu pro mne kdy byl, že jsi mě bral jako sobě rovnou, neodsoudil si mě jako všichni. Doufám, že mi tohle odpustíš, snad mi to nebudeš mít za zlé a pochopíš to. Přeju ti do života jen to nejlepší, protože ty si to zasloužíš.
Miluju tě a vždycky milovat budu, ale musím jít.
                                                              Týna <3 .

Celou dobu, co jsem tohle psala mi z oči teklo tak moc slz. Naštěstí jsem ten dopis nimi nezničila.
Dopis jsem vzala, dala ho do chodby na botník, tam taky položila klíče od jeho bytu.
dala si batoh na záda, vzala za dveře, a když jsem je otevřela, stál v nich Janek.
J: ty už jsi doma? Proč pláčeš Týnko🥺
Vešel do bytu, chtěl mě obejmout, ale všiml si toho papíru, s dopisem. Začal ho číst... nevěděla jsem jestli už jít nebo se s ním rozloučit.
T: nezlob se kvůli tomu na mne prosím..
Řekla jsem s brekem.

Janek nic neříkal, až po chvíli ten dopis odložil. Všimla jsem si hned jeho očí, které byly zaplaveny slzami.
Šel ke mně a pevně mě objal, nejpevněji, jak to jen šlo.
J: nedělej to... prosím..🥺
Věnoval mi polibek do vlasů.
J: tvoje mamka nemá pravdu... tluče ti do hlavy nemysli.. nedělej to.. prosím... jestli odejdeš zničí mě to🥺
Šeptal mi do ucha a u toho mě stále objímal. Docházelo mi to.. všechno mi začalo docházet...

T: promiň... byla jsem hrozně blbá.. to.. co mně řekla máma, mě zničilo, chtěla jsem odejít... ale nemůžu... mám tebe... tím bych ti ublížila nejvíc... tím bych mámě potvrdila, že všem jen kazím život.
J: děkuju.. děkuju ti, že mě tu nenecháš
Věnoval mi ten nejsladší polibek na celém světě a moje srdce se zase rozkvetlo štěstím. ✨

~•🥹KONEC🥹•~

.