Dny ubíhaly,... byly stejné jako ty předešlé - Řešil jsem různé rozpočty a některé noci jsem trávil s Jinem. I tu dnešní jsem chtěl, ale byl jsem příliš unavený. Usnul jsem dříve než on vůbec přišel.
"Brý ráno," pozdravil mě Jin. Ospale jsem se na něj podíval. Zasmál se a podal mi mi podnos se snídaní. Posadil jsem se.
"Děkuji," usmáli jsme se jeden na druhého. "Co kdybychom dnes zašli do parku?" zeptal se. "Jo a tyhle formuláře se vyplní sami, že ano?" lehce jsem se zasmál. Povzdychnul si: "Dobře, uvidíme se až ti přinesu oběd." smutně se na mě kouknul a odešel. Najednou mě smích taky přešel a bylo mi smutno. Jo jenže na tohle nesmím myslet - práce je práce!
. . .
"Jak to myslíte?" ptal jsem se manažera když jsem mu odevzdával vypracované papíry a čekal na nové,... jenžr ony tu žádné nové nebyly.
"Prostě si udělej den volna." usmál se na mě. Šokovaně jsem se na něj díval a čekal, kdy řekne, že je to vtip. Ale nic takového se nestalo.
"No tak běž." nakázal mi a zavolal si k sobě sekretářku. Začal s ní něco řešit. Tak jsem se jenom uklonil a vydal se pryč.
Před společností na mě čekal Jin. . . . A najednou mi to docvaklo: "To je tvoje práce, co?" usmál jsem se. "Možná,... Joonie, potřebuješ si odpočinout." ustaraně se na mě podíval. "Děkuji," vděčně jsem ho objal.
"Takžeee, zajdeme do toho parku?" ptal se radostně. Přikývnul jsem. Celou cestu jsme si povídali o random věcech a já se cítil fakt úžasně.
Když jsme dorazili do parku, posadili jsme se na lavičku.
"Byl jsi tady někdy?" zajímal se. "Jen jednou, proč se ptáš?" "Hmm, jen chci vědět, jak moc často vůbec chodíš ven když teda nepočítáme to, že sem přijdeš za manažerem a pak jdeš hned zpátky domů." objasnil mi své myšlenky. "Aha... no moc často ven nechodím. Maximálně tak dvakrát za měsíc. Nemám na to čas." povzdychnul jsem si.
"Slyšel jsem, že kousek odtus je pouť, chtěl bys tam zajít?" líbí se mi na něm, že žije jakoby neměl žádné starosti ikdyž jich má celkem hodně. A taky se mi líbí, že se mi snaží zvednout náladu - oblíbil jsem si ho~♡
"Půjdu s tebou kamkoliv, hlavně když se vyhnu těm formulářům." rozesmáli jsme se. Vstali jsme a vydali se na pouť. Když jsme opouštěli park, prošli jsme kolen toho stromu, kde jsme si já a Yoongi slíbili: Už žádné drogy! Při té vzpomínce jsem se usmál - jsem tak rád, že jsem to tehdy udělal! Jsem teď mnohem šťastnější!
"Uhum, a kam půjdeme teď?" ptal se mě když už jsme prošli snad celou pouť. "Ještě jsem nebyli na ruském kole." nadhodil jsem. "Fajn," usmál se. Popadl mě za zápěstí a rozběhl se se mnou k další atrakci. Chvilku jsme stáli ve frontě, pak jsme zaplatili vstup a už jsme se vezli! Jen tak jsme seděli a pozorovali zapadající slunce nad Seoulem - taková nádhera! A romantika!
"Jine?" "Ano?" otočil se na mě a v tom světle vypadá jako nějaká mýtická postava - mýtická velmi pohledná postava. "Ehm, děkuji, že jsi mě sem vzal. Dlouho jsem si nějaký ten den neužil." usmál jsem se na něj. "Rádo se stalo." úsměv mi oplatil a proplet si svoje prsty s mými. Díky tomu jsem sebral svou odvahu a,: "Ještě bych ti něco chtěl říct,... no... že..." než jsem to stihl dopovědět, dokončil větu za mě: "Že ke mně začínáš cítit více než jen přátelství a už ndchceš být jen kamarád s výhodami?" - už mě zná celkem dobře. Krátce jsem přikývnul.
"Cítím to stejně." dívali jsme se jeden druhému do očí - má je tak kouzelné. Sklonil jsem se k jeho dokonalým rtům. A i přestože jsme se líbali už tolikrát, tentokrát to bylo jiné. . . A BYLO TO LEPŠÍ!
"Takže teď jsme jakože ve vztahu?" ujištoval jsem se - opět. "No ano, teda jestli chceš." usmál se a malinko zčervenal. "To víš že chci!" já ho mám asi fakt hodně rád! Přitáhnul jsem si ho k sobě.
"Chodil jsi už někdy s klukem?" zeptal jsem se ho při cestě domů. "Ne chodil jsem jen s několika dívky ale spal jsem s kluky, a ty?" opáčil. "Taky jsem byl ve vztahu jen s dívkami."
Lidé, kolem kterých jsme procházeli, se na nás divně dívali. Neřekl bych, že to bylo kvůli tomu, že jsme se drželo za ruce, ale kvůli těm dvěma velkým plyšákům, co jsme nesli. Já Jinovi vyhrál méďu a on mně pandu.
. . .
"No konečně jste tady! Ehm, proč máte plyšáky?" nechápal Hobi. "Jine umíráme hlady!" vykřikl Jimin. Jin si povzdychnul, vrazil mi plyšáka do náruče a vydal se do kuchyně. Nejradši bych jim teď vmetl do obličeje ať si jídlo uvaří sami, ale nakonec jsem to neudělal.
"Tae, potřeboval bych s tebou mluvit." protočil očima, ale poslušně se zvednul a šel za mnou. Když jsme odcházeli, zaslechl jsem z kuchyně: "Zkoušeli jsme vařit, ale moc dobře to nedopadlo" ... "Jo a mám takový pocit, že jsme rozbili jednu nebo dvě vařečky."
"Jak se dnes máš Tae?" "Fajn, ale umírám hlady. Jin nás bude muset naučit vařit." zasmál jsem se. "Kde jste vůbec byli? ... Hezcí plyšáčci." prohlednul si je. "Na pouti." odpověděl jsem poněkud nervózně aniž bych tušil proč vlastně.
"Co jsi dělal ty?" taky jsem se ho zeptal. "To co vždy, hráli jsme různó hry. Jo a cvičili jsme naše hlasy formou karaoke! Taky jsme vařili, ale mám takový pocit, že Jin nás poté spoušti, co jsme tam natvořili, ná už do kuchyně nikdy nepustí." zasmál se. "Tak to je moc fajn." "Jo to je ehm,... tak já zase půjdu.." řekl to zvláštně a přitom si opět prohlédnul plyšáky.
. . .
Už jsem byl v pyžamu když Jin přišel. Zamknul. Posadil se vedle mě na postel a tác položil před nás. Pak jsme se hnedka začali tulit a culit se na sebe jako malé děti.
Vzal hůlky do ruky a začal mě krmit. "Já se dokážu najíst sám." zasmál jsem se. "Já vím," ale i tak jsme se navzájem krmili - no a, bez tak se nám to oběma líbilo~
"Ehm,... můžu,.. no... dnes přespat tady?" zeptal se mě když jsme dojedli. Jeho hlas zněl nervózně. "Ovšem že ano!" nadšeně jsem se usmál a svléknul ho do boxerek. Zabalili jsme se do deky a přitulili jsme se k sobě.
"Miluju tě." jen co to zašeptal, odvrátil ode mě zrak a zakryl si ústa rukou. Zasmál jsem se a přitáhnul si ho zpět k sobě se slovy: "Taky tě miluju." těmi slovy jsem si nebyl, tak jistý - jsme oba dva mladí a na něco takového máme čas ale nechci, aby se cítil blbě kvůli tomu, že to neřeknu nazpět.
Otočil jsem si ho k sobě, aby se mi znova díval do očí a procítěně jsem ho políbil. Své rudé tváře schoval do mé hrudi a my po chvilce oba dva usnuli tomu druhému v náručí s úsměvy na tvářích.
Hello my Dreamers, Já fakt nevím, co k tomu dodat- Když jsem to přepisovala, tak jsem se smála svému mladšímu já, ale zároveň ho obdivuji, jelikož tohle byla má druhá velká fanfikce ^*^ Soooo, I'm proud of myself~
Ps: Zase delší kapitolka 0.0
Vaše ~Sen~
[~•~•~•~•~•~•~•♡•~•~•~•~•~•~•~]
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Pro více informací sleduj můj instagramový účet @just._.sen
![We have our past! [namjin]](https://img.wattpad.com/cover/302736750-64-k660888.jpg)