Cinderella

~1~

Lucy

„Jak jsi mě do toho vlastně dostala?"

Otáčím se kolem vlastní osy a pozoruji princeznovské šaty, na mém těle.
„Přestaň se vztekat a stůj! Ještě tady..." Heknu. Utáhla mi korzet ještě víc, pak odstoupí a začne mi spravovat make-up. „Nádherná PRINCEZNA!" „Jdi k šípku. Tohle ti neodpustím." „Lucy, jsi dokonalá. A nezapomínej, že to děláme pro děti." „Jistě, ale ty to organizuješ, a nebudeš mít tohle." Fňuknu, popotáhnu a spravím si korunku ve vlasech. „Nesnáším šaty!"

„Víš, v čem je tvůj problém?" „Pouč mě." „Jen proto, že ti kdysi někdo řekl, že jsi v šatech buřtík, tak to neznamená, že jsi pořád. Kdyby ses pořádně najedla, tak by ti to taky neuškodilo. Kolik vážíš? Padesát kilo i s postelí?" Uhne před letícím lakem na vlasy.

Má pravdu. Od mala buřtík a když mi v šesté třídě, řekl kluk, co se mi šíleně líbil, že i kombajn je menší než já, studem jsem se málem propadla. Pak následoval koloběh vykrmeného vepříka a podvyživené kachny.
V devítce jsem skončila ve špitále s diagnózou; anorexie. Zvládla jsem se z toho dostat a po několika sedáncích u psychiatra, jsem si dokázala svůj problém připustit a zasekla se na váze úměrné mým potřebám.
I to byl důvod, proč mě Tori oslovila.
Poznaly jsme se na střední a jako jediná ze třídy věděla, čím jsem si prošla. Její máma organizovala různé akce na podporu dětí se všemi možnými nemocemi. Vedla organizaci, pomáhala, kde se dalo, a když před rokem sama zemřela na rakovinu, Tori po ní práci převzala.
V devatenácti se scházela s osobami, všemožného vlivu a díky její píli organizace dál vzkvétala a teď se rozhodla, uspořádat vánoční ples na podporu boje proti anorexii.

Dokud jsem jen listovala seznamem slavných osobností a pomáhala ji je obvolávat a odškrtávat, kdo se určitě zúčastní, nebyla jsem proti.
Byla jsem ochotná pomáhat s výzdobou, zapojit se do aktivit pro děti, jak dívky, tak chlapce všeho věku a pak, jednoho dne mi zazvonila u dveří. Do rukou strčila vak s nějakým oblečením, a když jsem ho vybalila, podklesla mi kolena.

„Je to ples! Samé princezny, princové... Třeba i ty tam najdeš svého prince. Nezapomínej, kolik slavných tam bude." „Blbečku..." Prsknu a s doufáním, že si nezlomím nohu už na schodech z pokoje dolů, šlapu v těch vysokých jehlách a proklínám ji celou cestu až na místo, kde se ples konal.

Díky hordě slavných, je zde i obrovská vlna novinářů. Naše auto objíždí budovu, k zadnímu východu a než nahmatám kličku na dveřích auta, někdo mi je otvírá.
„Díky." Zamumlu a jen co došlápnu, s vyjeknutím se řítím k zemi. Galantní osůbka, která mi otvírala dveře, mě zachytí.
„V pořádku, princezno?" „Jo, díky." Zvednu oči a setkám se s očima modré barvy. Kolem nich má vějířky vrásek od úsměvu a stisk kolem mého pasu zesílí.

„Lucy? Tak to čumím! Ahoj!" Zamrkám, konečně stojím na nohou a podívám se přes rameno zachránce. I on se otočí a pak mi věnuje nechápavý pohled. Zjevně je zaražený ze spontánní reakce, kluka, který ze mě kdysi udělal kombajn.
„Chrisi." Kývnu na pozdrav a zapřu se o zachráncovo rameno. „Díky, snad už to zvládnu a když ne... Princezna s berlemi se hned tak nevidí."
Tori v teniskách, mě podepře a dožaduje se vysvětlení, co to je za hňupa co k nám míří.
„Kombajn." Zamumlu a on je u nás.

„Ahoj, ty jsi Tori, že? Posílá mě Lauren, nutně tě potřebují. Já ji doprovodím." Tori mi věnuje smutný pohled a Chris mě najednou drží.
„Páni! Vypadáš fakt dobře!" Dorazili jsme k železným schodům, za kterými se skrývala dlouhá, černá chodba, pro VIP hostí a nás, organizátorů.
„To víš, oznámení, že i kombajn je menší, jednomu pocuchá nervy." Vyškubnu se mu a rozběhnu se do schodů. Něco křikne, asi omluvu a já za sebou vztekle prásknu železnými dveřmi. Za nimi se chvíli vydýchávám a potlačím smích. Vztek mě evidentně na podpatcích udrží.

Celou cestu, na naši pobytovou místnost si mumlám nadávky, na jeho hlavu. Cestou míjím osoby, o nichž jsem doteď jen četla, ale ani Ed Sheeran, který mi drží dveře, mě nedonutí do úsměvu a to je jeden z mých nejoblíbenějších zpěváků.
Poděkování zamumlu na půl úst a jen co vidím pohovku, botičky letí prostorem a já po zádech padám přes opěrku.

„Čurák!!!" Zařvu do prostoru a ode dveří se ozve odkašlání.

„Popelka ztratila střevíček, ty náušnici." Vytáhnu se na loktech a pohlédnu ke dveřím. Zubí se na mě kluk od auta.
„Doufám, že tím nemyslíš mě."