Cinderella

~10~

Louis

Strach, jak přijme fakt, že mám syna polevil. Něžně se usmívala, hltala každé moje slovo o něm... Reagovala tak, jak jsem si to nedovedl představit ani v nejmenším.
Široce se usmívala nad fotkama a teď... Usnula mi v náručí.
Opírala se o mě, hladil jsem ji po rukou a na rtech jsem stále cítil chuť těch jejich. Pitomě jsem se usmíval, když mi došlo, že vážně spí.
Natáhl jsem se opatrně po dece a zakryl ji. Jen vydechla a přitiskla se ke mně ještě silněji.
Hodinu, bez hnutí, jsem ji jen tak držel a užíval si ten pocit. Poslouchal, jak pravidelně oddechuje, letmo ji nadále něžně hladil konečky prstů...
Dal bych cokoliv, za několik dalších takových hodin. S úpěnlivým doufáním v to, jsem se od ní po hodině opatrně vzdálil.
Měl jsem hlad, budit jsem ji nechtěl a potichu se rozhlížel v kuchyni, kde co najdu. Plná lednička mě nutí se široce usmívat.
Stejně jako šuplík s hromadou sladkostí.

Je to už za ní, prostě je.

Uvařil jsem jedinej recept, který jsem nikdy nezkazil, najedl se a zkoumal, jestli se dá pohovka roztáhnout. Nechtěl jsem ji omylem vzbudit, dostávat se znovu za ni.

Pár minut jsem se na ni jen díval a přemýšlel. Maloval jsem si, jak ji seznám s Freddiem. Ptal se sám sebe, co by na ni říkala máma... S těmi myšlenkami jsem usnul a když jsem se vzbudil, ležela stále u mě. Otočená ke mně čelem, držíc mě za ruku a těkala mi očima po tváři.

„Jak dlouho jsi vzhůru?" „Pár minut. Nevěděla jsem, že umíš vařit." Uchechtl jsem se a posunul se blíž. „Chutnala jsi?" „Jo a je to výborný." Nakloním se k ní, toužím po polibku a doufám, že mě neodmítne. Na rty ji vyskočí něžný úsměv a sama se posune blíž.
„Copak?" „Zase už je pozdě... Měl bych odejít?" „Ne. Neodcházej." Přitiskla svoje rty na moje a já si ji přitáhl k sobě...

Do Vánoc zbývalo posledních pár dní a ty jsme strávili spolu, v jejím bytě, schovaní před světem. Utekla mi jen na pár hodin další den, za Tori. Chtěla se jít ještě před svátky podívat do centra a já se rozhodl, skočit si k sobě do bytu pro nějaké věci. A cestou si plánoval, jak se musím podívat po něčem, co ji nechá Otec Vánoc pod stromečkem, takže se mi to hodilo.
Vyhodil jsem ji na začátku ulice, kde Tori bydlela a rozjel se k sobě. Cestou volal s Brianou a se zoufalým tónem hlasu i výrazem se dotazoval, jestli si můžu Freddieho vyzvednout. Po hysterické scéně je svolná ke kompromisu; můžu si ho vyzvednou šestadvacátého a nebude mít nic proti, abych si ho vzal do Londýna, na několik dní.
Samozřejmě, chtěla dorazit taky a já se rozhodl vsadit na upřímnost.

„Někoho jsem potkal... Stejně by ses to pak časem dozvěděla z netu a to nechci. Mám ji rád... Nechci abys tu byla. Necítila by se dobře." Chvíli bylo na druhé straně ticho a pak se ozvalo, de facto totéž. I ona se s někým před pár dny seznámila. Konec rozhovoru se nese v klidném duchu, kdy si navzájem přejeme krásný svátky a hodně štěstí s tím druhým.

V bytě jsem naházel do tašky pár věcí a konečně se odhodlal odepsat klukům. Bombardovali mě zprávami, věděli kde jsem ale jinak ani ň. Měli plno dotazů a já odpověděl jen ve stručnosti a o dvě hodiny později, jsem s úsměvem lovil v kapse klíče od bytu Lucy.
Za další tři hodiny, se ozvali klíče v zámku a Lucy mi s nadšeným výrazem skočila do náruče. Popisovala zážitky z centra, byla naprosto nadšená a její nadšení prohloubil i fakt, že Briana souhlasí, abych si vzal na několik dní Freddieho. Drží mi hlavu v dlaních a s úsměvem mi opakuje, že říkala že to tak dopadne. Že se nemůže dočkat až malého uvidí naživo.
V duchu jsem si připravoval oznámení, že budu muset po svátkách k Danovi a holkám a že chci, aby byla se mnou tam.
Prozatím jsme se oba vyhýbali vzájemným dotazům co kluci a Tori. Tori o ni měla strach, do mě kluci rýpali. A jedinej, kdo se o ni z nich vyloženě bál, byl Liam. Tomu konečně přestala Tori házet klacky pod nohy a vyšla si s ním na rande. Jasně, že byl při ní...