Cinderella

~3~

Lucy

„Kde vězíš? Tori se s nadšeným výrazem ke mně blíží. Konečně se zjevně mohla zbavit Lucase. Nadbíhal ji marně už půl roku a pořád „ne" nepochopil, jako odmítnutí.
„Zdržela jsem s tím klukem, co mi otvíral auto... A on?" „Ptal se, jestli mu věnuji tanec." „A?" „Že i kdybych měla celý ples prosedět, tak s ním si určitě nezatančím." „A co je tohle?" „Kvůli někomu jsem musela sundat náramky, tak se nediv." „Vždyť si toho nikdo nevšimne..." „Už si všiml." „Kdo?" „Ten z venku." „Louis?" „Znáte se?" „Lucy?" „Ano?" „Ty ho neznáš?" „Měla bych?" „Je to Louis. Louis Tomlinson. Člen One Direction."
Zírám k podiu, kde stojí zmíněný, s tím Liamem, či jak se jmenuje a nějakou slečnou. „No nazdar. Já mám fakt mezery, v hudebním světě." „No to máš, obrovský. Jsou na scéně už pár let..." „Lucy!" Chumel tělíček se přiblížil, než bych mrkla. Děti ke mně natahují ruce a vzápětí je kolem mě i několik dospělých.

Znám je, oni znají mě... Můj příběh, jako slečna X, leží na pultech knihkupectví a moje fotky těla, kterého jsem měla během anorexie slouží, jako odstrašující případ na propagandě plesu. Hrstka osob zná i mou tvář...
S tady těmi jsem se setkala, když mi volal lékař, který se o mě staral. Prosil, zda bych nemohla dorazit do nemocnice, na pár hodin a říct, svůj příběh těm nejmladším i starším. V šoku jsem zírala na osmiletou holčičku, která se chtěla podobat panence Barbie a díky snadnému přístupu k internetu, našla to, co „potřebovala"...

„Za chvíli to začne. Už jsou tu skoro všichni." Zašeptá mi Tori o půl hodiny později. U stolků sedí rodiče, děti, mezi nimi poletují slavní a hledají svoje místa. Tori se odešla připravit a já schovaná v tmavém koutě, opět zouvám boty. Ne, já a podpatky nikdy nebudeme kamarádit. I vdávat – pokud teda bude s kým – se budu snad v teniskách.

Za pár minut sál ztlumí osvětlení a na pódium vyjde Tori. Hlas se ji chvěje a moje nervozita značně stoupá.
V duchu si opět spílám, proč jsem souhlasila i s tím, že tu budu mít přednes. Žmoulám v ruce kus papíru, kde mám vše napsané a s bušícím srdcem vnímám, jak Tori oznamuje mé jméno.

„Má velmi dobrá kamarádka, si prošla peklem. Tak jako vy zde... Jen díky péči lékařů, pana Aarona Smitha a světově uznávaného psychologa Jamieho Coldmana, dokázala pochopit, co nemoc s jejím tělem dělá a hlavně s psychikou. Dokázala se odrazit ode dna a dnes žije plnohodnotný život.
Zde," Ukáže na prezentaci za jejími zády, „Můžete vidět, jak její tělo vypadalo, když měla sotva patnáct let. Kost a kůže..." Sálem zazní zděšení a ani mně se nechce věřit, že to co vidím, je moje staré já.
„Poprosila jsem ji, aby mi pomohla zdejší ples z organizovat, donutila ji do šatů-" Pobavenost z jejího hlasu donutí hosty se zasmát. „A hlavně, souhlasila, že zde, veřejně přednese svůj životní příběh. Začne od úplného začátku... Jedna hloupá věta, dokáže odstartovat řetězovou reakci, která dívce a nejen dívce, podlomí psychiku. Prosím, potlesk pro Lucy King."

Nádech, výdech... S křečovitým úsměvem se míjíme na podiu, zamrká a já stojím za řečnickým pultem. Za zády mi běží v líném tempu prezentace s mými fotkami a oči všech visí na mé tváři.

„Dobrý večer..."

S rozmazaným make-upem mi Tori pomáhá ze schodů. Na posledním schodu se zuji a boty odhodím o kus před sebe. Sem ze sálu naštěstí vidět není a můj kolaps vidí jen hrstka osob.
„Byla jsi úžasná... Řekla jsi vše, že? Něco... Něco jsem nevěděla ani já." „Je to pro ně. Musí vědět vše, vidělas ty děti?" Krom těch pár hrstek vyléčených, bylo v sále přítomno i několik dětí, které nemocí právě procházeli.
„Viděla." Šeptá, kleká si ke mně a neobratně mi otírá slzičky. Sama se přes svoje slzy usmívá, na chvíli mě obejme a šeptá že musí zpátky na pódium. Cestou tam, si utírá sama slzy a chvíli trvá, než se prostorem rozezní opět její hlas.