Cinderella

~4~

Louis

Bez jediného špitnutí, sál poslouchá Tori, jak hovoří. Hlas se ji chvěje, přidržuje se nervózně pultíku a za jejími zády se rozbíhá prezentace. Hned úvodní fotka znázorňuje dívčí tělo ve spodním prádle, vyhublé na kost. Žebra vystupují pod kůži, stejně jako pánev. Končetiny jsou jako hůlčičky vyhublé, nepřirozené, i na nich se vyjímá každý kloub. Hlava chybí a já marně několik vteřin přemýšlím, jak se tohle může stávat. Jak si tohle někteří dělají dobrovolně.
Střelím pohledem na Liama. Má v očích to, co já si myslím. Nepochopení a bolest. Zároveň, k mému mírnému pobavení, se dívá na Tori s toužebným pohledem.

Harry se opírá lokty o stůl, bez mrknutí oka sleduje prezentaci a poslouchá. I v jeho tváři se zračí bolest. A Niall se dívá kamsi mimo, mírně vrtí hlavou a jen poslouchá. Nemá žaludek, se na fotky dívat.

„...Jedna hloupá věta, dokáže odstartovat řetězovou reakci, která dívce a nejen dívce, podlomí psychiku. Prosím, potlesk pro Lucy King."
Opět jsem začal vnímat Tori. Odstoupila od pultíku a přidala se k potlesku, co vyplnil sál. S pokleslou čelistí, jsem hleděl na Popelku. S křečovitým výrazem se postavila za pultík a přejela osazenstvo pohledem.

„Dobrý večer..."

„Loui, ty vole... Není to ta tvoje Popelka?" „Popelka? Jeho?" Harry se posadil rovně a překvapeně na mě pohlédl. „Liame, sklapni." „Počkej, ty ji znáš?" Zašeptal i Niall a zaostřil na Lucy. V jiné situaci by mě asi pobavilo, jak se snaží fixovat pohledem jen ji a nevnímat plátno za ní.
Další fotky, dvě vedle sebe. Vyhublé tělíčko vlevo, vpravo váha ukazující nějakých slabých pětatřicet kilo.
„Brácha?" Posunula se i Lottie se židlí blíž a zvídavě zvedla obočí. Na pár vteřin jsem semkl víčka, skřípal zuby.
„Liame? Co o ní víš?" „Nic moc. Jen jak se jmenuje a je to kamarádka Tori... Ale... Neměl jsem tušení, že to ona je ta King, o které se Tori zmínila. Že nám tu i někdo poví svůj životní příběh. Louis ji potkal dneska. Se mu zalíbila, tak se šel seznámit." „Dostal jsi košem?" „Dostaneš přes hubu, jestli nezmlkneš, Niallere!" S nasraností jsem pohlédl k podiu.
Naše debata nerušila lidi kolem nás, ani Lucy na podiu. V očích se ji třpytili slzy, a když jsem se zaposlouchal, došlo mi že i kluci ji teď vnímají.

„...Přišlo mi to v danou situaci, jako jediné východisko. Nevěděla jsem, co mám dělat a když jsem si přejela nožem po zápěstí poprvé, strach vystřídal pocit uspokojení. Jako kdyby s tou krví, odplouvalo všechno to špatné. Pak se z toho stal rituál... Sotva se ranky stihly zahojit, udělala jsem si další a další. A jednou, bylo toho už moc. Nechtěla jsem, aby rána přestála krvácet, pořád a pořád jsem řezala. Jednu vedle druhé... Bolest jsem necítila, tak moc jsem byla otupělá a pak najednou přišlo uvolnění. Naprostý klid... Upadla jsem do bezvědomí, chvíli na to mě našel dědeček. Slyšel ránu a přišel se podívat, co se stalo. Volal sanitku, a podle doktorů, mě tahali hrobníkovi z lopaty na poslední chvíli. Jako bych se podvědomě bránila, se probrat a zase žít... Což vím, že jsem nechtěla. Do této doby, dědeček a jeho žena neměli tušení, co se se mou děje. Ničeho si nevšimli a já jim tím nechtěla ublížit. A když jsem se probrala, seděli oba u postele, plakali a chvíli na to, se tam objevil pan doktor Jamie Coldman. Až díky němu, mi to všechno došlo-"

Přestal jsem vnímat. Jen se díval.
Sledoval jsem tu malou holku, v princeznovských šatech, jak statečně zadržuje slzy, jak se široce usmívá a přitom vykládá svůj boj.
Těkal jsem očima mezi ní a fotkami, co zachycovaly utrpení. Jak příběh postupoval, postupovaly fotografie. Najednou tam nebyla jen vychrtlá postavička s trčícími kostmi, najednou jsme byli na konci, kde opět byli dvě fotografie.
Ta vlevo znázorňovala zničenou dívku, tentokrát už s obličejem, s vyhaslýma očima a bez úsměvu. S propadlými tvářemi, v našedlém odstínů. Krátké světlé vlasy, zastřižené na kratičké mikádo.
Fotografie vpravo, byla aktuální. S širokým úsměvem, jiskrou v očích, dlouhými vlasy a po vystouplých kostech nebyla ani památka.