Cinderella

~7~

Lucy

„Chci tě poznat, Popelko. Chci." „Proč vlastně?" „Proč máš pořád na všechno jen otázky?" „Jsem už taková. Pořád jsem se ptala i sama sebe „proč?"." Sevření kolem zápěstí polevilo. Omotal mi ruky kolem těla, obrátila jsem se mu v náručí a s otazníky v očích čekala.

„Já nevím proč. Jen to chci. A vím, že to potřebuju. Neptej se proč, teď ti takovou odpověď nedám. Nemůžu. Jediný co vím, je že pokud je tohle jedinej večer co mi věnuješ, tak na něj nechci zapomenout."

Těkala jsem očima po jeho tváři. V barvě oceánu jeho očí jsem se topila a ten, dejme tomu kouzelný okamžik, dovršila další várka sněhu co se spustila z nebes. Vločky kolem nás zběsile poletovaly, snášely se k zemi, zůstávaly mu ve vlasech a on jen stál a tiše čekal, co řeknu.
„Nevím, kolik těch večerů bude. Jediný, co vím já, je že je mi s tebou hezky. A... Lžu sama sobě. Neměla jsem z tebe, od začátku, pocit že jsi ten slavnej." Pousmál se a sklonil se.
„Nejsem slavnej, ne teď, v tuhle chvíli. Tady." Na chvíli mě pustil a s dramatickým výrazem rozpažil a usmál se do prostoru kolem nás.
Nestačila jsem se odtáhnout, znovu mě chytil a mimoděk přitiskl k sobě víc.

„Neovlivním to, kdo jsem. Ale můžu ovlivnit to, jakej jsem. Jakej jsem s tebou, mimo reflektory. A ukázat ti, co doopravdy jsem." „Zní to lákavě." Pobaveně se uškrnul a přikývl. „Tak co, Popelko? Projdeme se?" „Jo."

O skoro tři hodiny později, s blížící se půlnocí jsme už oba klepali kosu. Oblečení by se na nás dalo ždímat... Po slabé hodince jen obyčejné procházky a žvanění o blbostech, jsem skončila v sněhové závěji poprvé. Zákeřně se smál, bavil se nad tím jak hluboko jsem zahučela a v křeči smíchu chrčel, že by mi pomohl, ale nemůže. Nečekal, že bude závěj tak hluboká. Upřímně, ani já ne, když jsem se smířila s faktem, že ve sněhu opravdu skončím.
Uražený výraz mi vydržel několik dalších metrů, než se mi povedlo mu to vrátit. Na pár minut se strhla mela. S jekotem a smíchem, jsem se s ním vzápětí rvala a snažila se nespadnout.

„Že se vůbec snažíš. Kdybych chtěl, už dávno jsi zase na zemi." „Děláš ramena jo? Máš strach, že tě přepere holka?" „Tebe bych se měl bát? Ty si ale fandíš, holčičko." „Jo jasně, hlavně že ses lekl když jsem tě málem shodila." „Ale kdeže, udělal jsem to naschvál."
„Lhát se nemá." „Ou, promiň. Ale já nelžu." Horko těžko jsem chytala balanc. Měl pravdu, kdyby chtěl, sedím ve sněhu pořád.
Kočkovali jsme se, prali se. Smích a křik se nesl parkem...
„To co bylo!?" Vydechl konsternovaně, když se mi povedlo mu podkopnout nohy. Skončil na zadku a překvapeně zamrkal.
„Právě tě přeprala holka! Chlapečku!" Pro daný moment nebyl vidět překvapený výraz. S hysterickým smíchem, jsem mu do obličeje naházela několik sněhových koulí a když postupně sníh odpadal a zbytek setřel, shlížel jako vrah.
„No počkej!"

Padla jsem po zádech do další závěje a s pobaveným výrazem sledovala jeho spokojený úsměv. Hrdě se zubil a oprašoval ze sebe poslední zbytky sněhu.

„Co uděláš teď, co?" „Pomůžeš mi nahoru?" Uchechtl se. Předstíraná nevinnost vyšla. Přistoupil blíž a natáhl obě ruce. „Tak pojď, hrdinko." S pípnutím díků, jsem se chytila a jen co jsem byla nahoře, padal on. K mé smůle, nebo spíše jeho, jsem na něj s heknutím dopadla.
„Jsi malá a zákeřná." „Myslíš? Neřekla bych." „Jo jasně." „Hej!" Bezděky mě plácl přes zadek a drze se zašklebil. „Copak? Vadí? Nesmím? Máš štěstí, že jsi na mně, výjimečně." „A to myslíš jak?" „Jak to říct slušně? Hm, jsem prostě rád ten nahoře." „Tomlinsone...!" „King?" Zakmital obočím a bez špetky slušnosti, mi chytil zadek do dlaní.
„Pěknej materiál." „No jo, dřív takovej nebyl." „Tak jsem to nemyslel!" „Já vím."

Na rtech mu seděl jemný náznak úsměvu a očividně si to válení ve sněhu užíval.

„Kde je tvá máma teď?" „Proč se o ní chceš bavit?" „Nedořekla jsi mi to celé..." „ Nejsem s ní v kontaktu. Posledních pár let jsem žila s prarodiči. A to mi stačí. Nevím kde je a vědět to nechci." „Nechybí ti? Vím, co řekla a udělala ale-" „Kdyby ti tohle řekla máma, stál bys o její přítomnost?" „Asi ne." „Jaká je tvá máma?"

Překvapeně zamrkal, cítila jsem jak ztuhl a pak se křečovitě usmál. „Měli bychom se zvednout, netvrdím že si to neužívám. Ale s takovou onemocníme." „Jo, jasně." Zmatenost jsem skrýt nedokázala.
„Je pozdě. Doprovodím tě domů." „Eh, tak jo."

V naprostém tichu, které rušilo jen křupání sněhu pod nohami, jsme se dostali na ulici. K bytu zbýval poslední blok a my neřekli stále ani slovo.
Neměla jsem tušení, co jsem řekla. Proč je najednou tak jiný. Copak si s mámou taky nerozumí?
I přes krajní nevhodnost chování, byť jsme mlčeli a dívali se de facto jen pod nohy, jsem vylovila z bundy telefon. Po očku jej sledovala a přitom zadávala jeho jméno do vyhledávače.
První článek který odkazoval na jeho mámu, jsem rozklikla skoro po slepu.

„Zemřela po krátkém a těžkém boji, s velmi agresivní formou leukémie..." Dál jsem číst nemusela. Schovala jsem mobil zpátky a střelila po něm pohledem.
Sledoval svoje nohy, ruce schované v kapsách bundy a z obličeje nešlo vyčíst absolutně nic. Marně jsem se nadechovala, že něco řeknu, jen jsem nemohla přijít na to, co.

„Tak... Jsme tady." Zastavil se před brankou a pousmál se.

„Díky za pěknej večer, Popelko." Nečekal na odpověď, věnoval mi další smutný úsměv a zamířil k autu.
Naprosté nepochopení, když bez jediného pohledu odemkl auto a chystal se nastoupit.

„Počkej!" V první moment zvedl hlavu k nebi, pak ji sklonil a potřásl s ní. „Nezlob se..." „Já se mám za něco zlobit?"
Tiše jsem v duchu proklínala namrzlý chodník. Tato část klouzala až příliš. Jen zázrakem, jsem těch pár metrů k němu nespadla.
„Omlouvám se." „Za co?" Vydechl překvapeně a tentokrát se usmál jinak, víc upřímně. Zabouchl dveře a vydal se ke mně blíž.
„Není proč se omlouvat." „Není? Loui... Já... Já fakt nic nevím o One Direction. Slyšela jsem nějaký vaše písničky, jasně... Ale... Ani jsem vás večer přece nepoznala. Byl jsi jen kluk, co mi otevřel dveře auta. Nic o tobě nevím, ani o ostatních. A dotaz na maminku... Za něj se ti omlouvám. Já..." Uhnula jsem očima a stydlivě se ušklíbla. „Cestou sem, jsem se dívala na net... Moc mě to mrzí." Pokýval hlavou, pak ji sklopil.

„Byl to rok... Umřela na začátku prosince... Pořádmě to bolí a je to bez ní těžké. Měl jsem ji moc rád, pořád mám. Vždycky mě vevšem podporovala, ať to byla sebevětší kravina... Nemusíš se mi omlouvat, jen měto dostalo... Nikdo se mě dlouho nezeptal, nikdo neví, jak se zeptat a já o tomnemluvím. Nemůžu." Zvedl hlavu, v očích se mu zatřpytily slzy, které sesnažil mrkáním rozehnat.
„Nezlobím se na tebe, zlobím se na sebe. Já měl skvělou mámu, kterou mi vzalanemoc. Tys měla – tys to měla horší. Tebe máma zklamala a já po tobě chci vědětvšechno a sám ti neodpovím. Jsem debil." „Nejsi debil." Ironicky se uchechtl asebral z kapoty sníh. Plácal kouli a díval se jen na ruce.
„Já to chápu. Taky bych to nedokázala s někým řešit, ne když je to jenrok... Už jen to, jak jsi to řekl, že je byla skvělá... Je mi jasný, že pro tebeznamenala moc. A mě mrzí že budu mít hloupý dotazy na různý věci ohledně tebe."„Budeš mít?" Široce se usmál, pookřál a ve smutných očích vzplála jiskra.

„Jo?" „Jo?" „Chci se s tebou ještě, minimálně párkrát vidět, Tomlinsone."S uchechtnutím jsem mu skončila opět v náruči.
Něžně se usmíval, stisk byl každou vteřinou silnější.
„Takže... Mám to brát tak, že ti je se mnou hezky a nemáš pocit, že tě jenlovím?" „Je mi s tebou hezky. To v parku... Blbnutí a žvanění bylofajn. Dlouho-dlouho jsem jen tak nikde nebyla... Neměla jsem na to čas, náladu...Já vím, kdo chce hledá důvody a kdo ne, tak si hledá výmluvy, ale... Měl jsipravdu, já chci poznat jakej jsi, to kdo jsi vím. A... Nechceš jít nahoru? Nechcijít spát, nejsem ani trochu unavená. Co si dát čaj, cukroví od babičky a jen sipovídat? Uděláme dohodu? Já ti řeknu co budeš chtít a ty budeš tolerovat mojehloupý dotazy na tvůj život doteď."

„Chci a dohodu beru."