Cinderella

~5~

Lucy

„Kdepak jsi byla? Jsi celá ledová." „Potřebovala jsem na vzduch." „Přišla jsi o Eda. Galway girl je na živo prostě dokonalá." „Jo... Já vím. Škoda." „A Louis?" „Louis?" „Ah, Lucy, no tak. Myslíš, že jsem neviděla že jste přišli spolu?" „Náhoda?" „Neřekla bych. Tváří se totiž provinile." „Z čeho soudíš?" Pohlédla jsem směrem k Louimu, už na podiu.
Chopil se mikrofonu a zjevně čekal na svůj part.

„Jako kdyby byl raději někde jinde, než tam." „Přeháníš." „Lhářko! Však já vím, kde je pravda." „A kde je?" „Že jste byli spolu." „Jasně, Sherlocku." Zasmála jsem se a zaposlouchala jsem do textu, který patřil Louisovi.

„Tahle je taky chytlavá, jak se jmenuje?" „Fireproof." Tori, se snahou o uraženost, mi odpovídá na půl pusy a pozoruje scénu před námi.
Jak kluci, tak fanoušci, hlavně ti malí a mladí, si to užívají na maximum. A já sama musím uznat, že by mě mrzelo toto nezažít. Strhávají po chvíli i dospěláky, vřava, smích, hromadné zpívání... Jo, je to dokonalý a já pro daný moment zapomínám na veškerý stres, co jsem tu cítila. Ignoruji pohled Chrise na druhé straně sálu a nechávám se vtáhnout kolečkem holčiček pod pódium.

Krátce po osmé hodině večer, přenechávají kluci své místo dalším účinkujícím. Touha se ztratit je zpátky.
Po rychlých úklonách, se do chumlu tělíček co skákají, tentokrát pod nějakou skupinou mladých holčin, přidávají členové boy bandu.

„Ahoj! Jsem Harry, rád tě poznávám." „Díky, já tebe též." Oplácím stisknutí dlaně, vzápětí přichází na řadu blonďák a s širokým úsměvem se představuje jako Niall. Zmůžu se jen na překvapené vydechnutí, když mě na znak seznámení obejme.
„Liam. Ahoj." Následuje příkladu Nialla a něžně mě obejme. „Jsi statečná, a já jsem vděčný že jsem tu dnes mohl být a slyšet tvůj příběh. Děkuji ti za něj." Překvapeně zamrkám a zaháním slzy. Odtáhne se a věnuje mi něžný úsměv.
„Je mi úplně jasný, co ti Payno šeptal. I já děkuju za dnešní večer. Nespojil bych se tě, s dívčinou z těch fotek." S potlačením pláče věnuju pohled Harrymu a zmůžu se jen na kývnutí.
„Nápodobně, děkujeme ti všichni. A vůči tobě respekt. To čím sis prošla... Čím si prochází lidi kolem nás..." Irovi lehce přeskočí hlas a věnuje mi mnohem rozpačitější úsměv, než já jemu.

„Já děkuju... Za tohle všechno. I za centrum a pomoc s jeho realizací." Tentokrát se v tváři Tori zjeví rozpačitost, nahrazená pobavením, za to ta moje hoří. O centru mi nic přece neřekla.
Věnuje mi pohled, který mluví jasně: Já to věděla! Byla jsi s Louisem!

Nemám daleko k hysterickému uchechtnutí, místo toho se zaměřím pohledem na Liama. Tori mu nevěnuje aktuálně ani pohled, propichuje mě pohledem, ale on na ni kouká jako na obrázek. Nedá mi to, abych se neušklíbla. Sama vzplála a uhnula očima. Do mě rýpat ano, ale věnovat Liamovi víc jak úsměv zjevně ne. Asi si nevšimla, že mně neušlo jak zbožně po něm celou dobu kouká a až do plesu, o něm básnila...
S vítězoslavným úsměvem se kolem sebe rozhlédnu. Trojice si o něčem povídá s Tori a nějakou blondýnkou a já hledám očima Louise.

Myslel vážně, že mě unese?

„Smím prosit?" „Uh?" Překvapeně jsem se otočila. Křepčení pod pódiem nahradilo pomalé tančení, hodné doby dávno minulé, za časů princů a princezen. U mikrofonu stojí mlaďoučká holčina, sotva patnáctiletá a zajišťuje svým zpěvem, všem dokonalý taneční prožitek.
„Zatančíš si, Popelko?"

Oči s barvou oceánu, s vráskami kolem od úsměvu, planou.

„Nebo mi utečeš? Bez tance? Popelka princi tanec věnovala, zapomněla jsi?" Výmluvně pozvedne obočí a stále ke mně vztahuje ruku.
„Tak na co čekáš, Popelko?" Zachrčení nad hlavou a někdo, Harry, mě k Louisovi postrčil. Se smíchem mi omotal ruku kolem pasu a donutil mě k pohybu, mezi chumel, teď převážně dospělých osob.