Cinderella

~6~

Louis

Naše chvilka slávy na plese skončila. Užil jsem si ji dosyta, ale přesto se nemohl dočkat, až poslední písnička skončí, a budu se moct připojit k Lucy. S únosem jsem nelhal, nechtěl jsem tu zůstávat dýl, než bylo nutné.
Zatímco se kluci seznamovali s Lucy, já se hnal do místnosti, kterou nám Tori určila. Šacoval jsem Liamovu bundu a hledal klíče od jeho auta. V hlavě se mi zrodil plán a já se ho zoufale držel.

To, jak jsme si povídali na schodišti... Chtěl jsem to znovu. Znal jsem už její příběh, teď jsem chtěl poznat ji, jako člověka.

„Smím prosit?" Prokličkoval jsem davem tancujících a s úsměvem si uvědomoval, že se rozhlíží a hledá mě. Určitě hledá mě...
„Uh?" Překvapení neskrývala a mně se chtělo tiše smát. „Zatančíš si, Popelko? Nebo mi utečeš? Bez tance? Popelka princi tanec věnovala, zapomněla jsi?" Výmluvně pozvednu obočí a s nataženou dlaní čekám.

„Tak na co čekáš, Popelko?" Musím pak Harrymu poděkovat. Postrčil mi ji do náruče a pár vteřin na to, jsme byli v chumlu tančících těl.

Tiché mumlání rozhovoru při tanci, mě nutí se neustále usmívat. Je přidrzlá, snaží se hrát jak je nad věcí a přitom můžu cítit, jak se chvěje, když ji držím a tisknu k sobě. Nehodlám nikomu z tanečníků dovolit, aby mi ji ukradli. Ani těm nejmenším...

„Tak... Pokud je to únos, nemá cenu se bránit, nemyslíš?" „Ne, nemá." Tiše šeptáme a postupně se při tanci vzdalujeme od ostatních.
„Asi nám to i tak neprojde." „Proč myslíš?" Ještě pár metrů a budeme opět u dveří, vedoucích do zákulisí. „Člen tvé ochranky nás sleduje." „Ale no tak, Popelko, zdrhl jsem mu už tolikrát." „A tím se chlubíš?" „Ohromil jsem tě?" „Strašně." Další tlumený výbuch smíchu a dveře za námi tiše klaply.

Moje sebevědomí rozmetal na prach ukázkový držkopád. Zajel jsem tak řka pod auto dřív, než mi došlo že ztrácím pevnou půdu pod nohama.
„A ty do nemocnice chceš?" Zjevně ji stalo hodně sil, vůbec promluvit. V křeči smíchu se na mě dívala z auta, pak se se starostlivým výrazem ptala, jestli jsem v pořádku.
„Jo. Ale moje ego se právě rozpadlo." „Oh, to mě mrzí." „Popelko jedna ulhaná." K místu řidiče jsem se sunul, div ne krok sum krok, za podpory o přidržování se kapoty. Jediný, co mě při dosednutí těšilo, byl její stále pobavený, ale přitom soucitný výraz.

„Takže, co chceš vědět?"
Hltal jsem každé slov a ukládal si ho do paměti. Další otázka byla víc než jen spontánní. Slova o tom, jestli někoho má, ze mě vypadly dřív, než jsem stačil zapojit mozek. Skoro až teatrálně, se podívala z okýnka a čekala, na moje odpovědi.

„Mám rád, stejně jako ty, upřímnost. Cením si jí. Je to to jedna z věcí, na které v životě záleží. Moje rodina je moje všechno, stejně jako kluci, jako jejich rodiny. Mám je moc rád. Mám rád koncerty, vystupování a blbnutí před davy lidí. Užívám si ten pocit, když s námi zpívají, tančí a to všechno. Oblíbenou kytku? Nemám, nedostávám je. Nejsem úplně komiksovej typ, ale přesto je Spidey skvělej. Mám rád makarony se sýrem, mám rád červenou barvu."
„Takže mi povíš o své osobě to, co já povím o své?" „Zlobíš se?" „Ne, jen jsem nikdy takovej rozhovor nevedla." „Kolik ti je?" „Máš v tématech strašný odskoky." „Jo, a lepší to se mnou už nebude." „A ty nevíš, že ptát se na věk, je neslušné?" „Kluci tipovali. Jedinej Liam se zdržel, ten zjevně z Tori vymámil tvůj věk. Podle toho jak se choval, chtěl s tím se mnou obchodovat." „Pokračuj, to je zajímavé." „Niall si myslí, že dvacet. Harry je gentleman, takže s bídou osmnáct." „A ty?" „Já mám dvacet šest." „Páni, přímá odpověď, ale o takovou jsem teď úplně nestála." „Oh, to bolí, Popelko." „A pak, že já jsem ulhaná." S uchechtnutím přibrzdím u chodníku a vysloužím si otazníky v jejích očích.