Cinderella

~2~

Louis

„Hele bro, není to Tori?" Šťouchnu do Liama. Vyběhli jsme si zapálit a přijíždí auto, které mi je povědomé.
„Hlavně mlč, ne že něco řekneš." „Neboj, na to, abych tě ztrapnil, mám přece celý večer." Auto se obrací a mě poklesne čelist. Za okýnkem můžu vidět holku. Tváří se napučeně a vypadá, že by byla nejraději někde jinde.
„Sleduj, zahraju si na prince." Liam se zuřivě kouše do škraní.
„Díky." Zamumle holka, že ji jde sotva slyšet, když ji otevřu dveře. Sotva se její noha dotkne namrzlého chodníku, s vyjeknutím padá. Liam se přestane chechtat a vyděšeně sleduje, jak ji chytám a přitom druhým okem šilhá k Tori, která za ním míří.
„V pořádku, princezno?" „Jo, díky." Zvedne oči a můj stisk, kolem jejího pasu mimoděk zesílí.

„Lucy? Ty vole! Ahoj!"

Zazní mi za zády, obrátím se a zírám nevěřícně na kluka, který na ní může oči nechat. To je jedna věc a druhá, žasnu nad tím oslovením.
„Díky, snad už to zvládnu a když ne... Princezna s berlemi se hned tak nevidí." Věnuje mi úsměv. Jaký kontrast oproti tomu, jakým pohledem, zpražila toho kluka.
Tori na mě za jejími zády mávne a , dojde ji a obejme kolem pasu. Za chůze si něco špitají a za mnou dorazí Liam.
„Jmenuje se Lucy, nezadaná, moc milá. Jinak nemáš za co, brácho." Zamrkám a potlačím smích. „Díky."
Oba se zájmem sledujeme, jak tu holčinu, Lucy, najednou objímá ten kluk a o něčem se asi baví. „Ta je ostrá. Typickej milouš, co?" Zamumle Liam a napálí si s pobaveným úsměvem další cigaretu. Prásknutí dveřmi, křiknutí něco o kombajnu a ticho se dá krájet. Kluk je rudý asi až na patách a zmizí za dveřmi taky.

„Co to je?" „Co? „Tohle?" Sundá mi z obleku stříbrnou spirálu. „Asi její náušnice." „Tak ji to dones, máš důvod se seznámit." „A ty jdeš kam?" „Zeptat se Tori, jestli nechce s něčím pomoct." „Jsi marnej!" Típl cigaretu a rozběhl se ke schodům. „Spíš zoufalej! A ty si pohni, než ti ji sbalí jinej." „Jak víš, že se mi líbí?" Zastaví se u dveří a pobaveně se uculí. „Znám tě už pár let. Vím, jak se díváš." Mrkne a zmizí. Chudák Tori... Nedá ji pokoj.

„Louisi!" Objímá mě Ed v chodbě. „Ahoj, prosím tě, neviděl jsi tu holku? V princeznovských šatech?" „Tos mi pomohl, moc jsi mi to usnadnil." Pronese kousavě a ukáže do chodby kolem sebe. Všechny ženy a dívky mají šaty, všechny vypadají jako princezny.
„Eh... Měla na sobě šaty-" Polknu a propíchnu Eda pohledem. Pobaveně se šklebí a důležitě přikyvuje. „S volánky, nebo jak se tomu říká, co já vím! Takový světle růžový."
„Myslíš tu amazonku v šatičkách?" „Amazonku?" „Podržel jsem ji dveře, prohnala se jako uragán a až tam," Ukáže mi na dveře na konci chodby. „Jsem ji slyšel jak nadává. To byl slovník, kam se hrabeš ty. Proč ji sháníš? Další oběť lovce Tomlinsona?" „Běž si potřást rukou s Liamem." Za smíchu se rozběhnu ke dveřím. Sotva je otevřu, donese se mi k uším nadávka.

„Čurák!!!"

Laxně se opřu o zárubeň dveří, pohrávám si v prstech s náušnicí a odkašlu si.
„Popelka ztratila střevíček, ty náušnici." Vytáhne se na loktech a nejistě na mě pohlédne. Zazubím se a vejdu. „Doufám, že tím nemyslíš mě."

„Ne!" Hrabe se na nohy, což s tou objemnou sukní jde asi dost špatně. „Pojď." Vytáhnu ji do stoje a podám ji náušnici. „Díky." Ustoupí o krok vzad, nasadí si náušnici zpátky a věnuje mi letmé pousmání.

„Kdo to byl?" „Jedno pako. Nestojí ani za řeč..." Trhne rameny a hledá druhou botku. „Jak se jmenuješ?" „Popelka?" Zvedne oči a pobaveně se uculí. „Lucy?" „Jak to víš?" „Holub mi to pověděl." „Ale... Ukecaný holub jménem Tori?" „Proč myslíš, že to byla ona?" „Nikdo jiný mě tu jménem nezná, asi... Jen to pako." „Liam mi to řekl." „Eh?" „Kluk, co byl se mnou venku." „Aha. A tvoje jméno?" Překvapeně zamrkám. Rozhodila mě už nevědomím, kdo je Liam, ale tohle...

„Louis." „Těší mě." Natáhne ke mně ruku, neujde mi několik jizev na zápěstích. Když si všimne, kam padl můj zrak, stáhne ruku zpět a přitiskne si ji na hruď. „Promiň, už musím jít." „Od čeho to máš?"
„Od ničeho." Vyškubne se mi a uteče. Má jen pár sekund náskok, ale když vyletím ze dveří, ona je na konci chodby...

„Co se tváříš, jak kdybys chtěl někoho zabít?" Liam je už v sále, kde se ples koná, stojí opřený o pódium a nevraživým pohledem se dívá na konec sálu.
„Ale, ale, copak to je za fešáka?" Bouchne mě vší silou do paže a něco zamumle. Potlačím výbuch smíchu a přidám se k pozorování Tori, která si o něčem, asi hodně důvěrném, špitá s nějakým čahounem. Hlavy u sebe, poťouchlé úsměvy...

„Poslala mě pryč, že nic nechce. Ať se jdu věnovat dětem." Střelím pohledem k hromádce holčiček, kolem věku mých malých séger. Zbožně na Liama koukají, ale v očích mají nejistotu a snad i strach. „Ale děti mě jaksi ignorují." „Děti se tě spíš bojí, tváříš se nasraně... Se jim nediv a uklidni se, třeba to je její brácha." Odtrhnu zrak od holčiček a hledám tu mou Popelku, ale jakoby se po ní slehla zem.
„A co ta holka? Lucy?" „Utekla mi." Teď je to on, kdo se pobaveně začne smát. Hlas se nese prostorem a Tori se na nás s úlekem podívá. Mávnu ji na pozdrav a s mávnutím ruky nad Liamem, mířím k holčičkám.
Koloběh focení, podepisování, povídání... Liam se přidává asi za pět minut. „Už je tady. Hele, co to je za hňupa vlastně?" To „pako" jak nazvala kluka z venku, za ní míří. V rukou skleničky s vínem a zastavuji ji za chůze. Něco mu odpoví, zrakem klouže po sále a když ji padnu do zorného pole, zbledne.

Nejde si nepovšimnout, že má kolem zápěstí uvázané stuhy a s poněkud vrtkavou chůzí míří za Tori.

„Je hezká, ale neumí na tom chodit." „Sotva se ukážeš, už kritizuješ, sestřičko." Omotám Lottie ruku kolem ramenou. I ona má na sobě šaty a nemůžu nevidět, jak ji to sluší, ale víc mě pořád zajímá Popelka.
O něčem se s Tori zapáleně baví a pak se na nás obě podívají. Popelka na mě zírá a podle jejího výrazu se o něčem ujišťuje. Tori trhne rameny, kývne a Popelka zoufale zavrtí hlavou. Drobotina, která byla předtím s námi běží za ní. Dokonce i několik párů rodičů se k ní vydá. Objímají ji a ona má slzy v očích.