Cinderella

~8~

Louis

To, jak jsem si čas s ní užíval, vzalo náhle za své. Jeden dotaz, který nemyslela zle a vše se pro daný moment rozpadlo.
Vzpomínky na mámu byly najednou zpátky a já měl pocit že se zalknu. Před pár dny, to byl rok... Potřeboval jsem ji každý den a v den její smrti to bylo nejhorší. A teď jsem si připadal jako v ten čtvrteční den před čtrnácti dny, kdy mi od rána bylo hrozně.

Měl jsem být v Donny s holkama, místo toho jsem byl zavřený ve svém bytě a nereagoval na žádnou zprávu. Prohlížel jsem si starý fotky, pročítal konverzaci s mámou, díval se na záznamy hovorů a dokola si pouštěl hlasovku, co mi nahrála pár dní před koncem...

Zachoval jsem se zbaběle. Já z ní informace tahal, chtěl jsem vědět vše a přitom já sám nedokázal říct, že mámu už nemám.
Celou cestu k jejímu domu neřekla ani slovo, šlapala vedle mě a jediný, na co jsem se zmohl bylo sledování chodníku pod našima nohama a teď?
Držel jsem ji v objetí, sama se mě chytla a druhou rukou našla mou dlaň. Svoje slzy jsem zahnal, jí se v očích třpytily.
Zvala mě nahoru, udělali jsme dohodu...

„Tak pojď, nebo budeme opravdu nemocní." Stiskla mi dlaň, zamkl jsem auto a nechal se odvést ke vchodu.

Už dole, za dveřmi nás obklopilo příjemný teplo. V bytě se teplo znásobilo a já se upřímně těšil, až se opřu o topení.
„Čaj?" „Kafe." S kývnutím zapíná konvici, zmizí a vrátí se za pár minut s hromádkou oblečení v rukou. Sama je převlečená a neujde mi, jak se stydlivě podívá. Sluší ji to. Má na sobě tepláky a svetr, který ji na jednom rameni padá a ukazuje ramínko podprsenky.
Zkoumám její tělo a ona ví, co se mi honí hlavou.

„Vidíš ty fotky, viď?" „Nechápu že jsi jedna a tatáž osoba. Ale nemyslím to zle. Moc ti to sluší." Věnuje mi pobavené ušklíbnutí a podá mi oblečení.
„Krom toho, že jsem tenisková holka, mám ráda klučičí oblečení. Mělo by ti to být. Nech věci v koupelně, hodím je usušit." S díky si převezmu hromádku a mizím do koupelny.

Po návratu, na konferenčním stolku stojí dva hrníčky s kávou, konvice čaje a talíř s cukrovím. Sedí na pohovce, přes nohy hozenou deku a jako kulisu zjevně pouští nějakou pohádku.
„Grinch?" „Jo. Je to skvělá pohádka a jako kulisa se hodí. Můžu ho totiž dabovat." Se smíchem jsem se posadil o kus dál a natáhl se po kafi.

„Co chceš vědět?" „Jaká byla." „Byla úžasná. Byla to ta nejlepší máma na světě. Rozdala by se pro nás. Neměla to lehký, když jsem se narodil, tak nás můj táta opustil. Moje příjmení, je po nevlastním tátovi. Se kterým si pak máma pořídila Lottie, Fizz a dvojčata, Phoebe s Daisy." „Jeden z hloupých dotazů: tolik séger?" „Jo." S uchechtnutím kývám na souhlas a pitomě se zaculím.
„Po pár letech to nevyšlo ani s Markem. Pak se znovu vdala, za Daniela a s ním měla další dvojčata. Tentokrát kluka, Ernieho, a holčičku Doris. Mám ještě z tátovi strany ségru, ale... Moc se nevídáme."

Najednou jsou tři hodiny ráno a ani jednomu se nechce spát. V jedné chvíli jsme se oba smáli nad hromadou zpráv a zmeškaných hovorů od Tori a kluků. Kolem jedné ráno je to zjevně přestalo bavit a Harryho dotaz, ve tři čtvrtě na jednu mě pobavil.

„Je mi naprosto jasný, kde seš a s kým. Tori stihla udělala hysterickou scénu, že jestli ji ublížíš, tak One Direction už budou sestava o třech členech, protože tebe zabije. Ona moc dobře ví, že málokterou sukni necháš na pokoji, Lucy nemá šajn kdo jsme... Ale v tomhle se k ní přikláním. Dávej pozor, Loui, ať Lucy neublížíš. Vytrpěla si dost, to jsme poznali všichni a nebudu lhát, ta holka má něco do sebe. Už dlouho ses na nikoho nedíval tak, jako na ni. Tak si to neposer. A hlavně bacha, ať Freddie nemá sourozence."

Nutkavou touhu, Harryho péči přečíst nahlas, uzemnila zmínka o malém. K tomuhle jsem se ještě ve vyprávění nedostal. A teď, o dvě hodiny později, Lucy stále nevěděla že mám syna.
Po rozhovoru o mé mámě, povídala ona.

O té své, o prarodičích, o životě jako takovém. Vyhýbala se jen tématu její anorexie a pokusu o sebevraždu. Když jsem se na to přece jen znovu zeptal, omluvně zavrtěla hlavou. O tomhle jsem slyšel už dost a já ji musel dát za pravdu.
Věděl jsem čím si prošla a brala to jako uzavřenou minulost. Ty informace stačily a já místo nich, si ukládal do hlavy zmínky o tom, co ráda dělá ve volnu, kam chodí běhat, že je ulítlá na One Republic a je to de facto jediná skupina, kterou opravdu zná jako fanynka.
Povídala o dětech, o setkáních s nimi, s nadšením v očích vykládala, jak se těší až se půjde podívat do Centra...

Já ji na oplátku povídal o své rodině, životě zpěváka v záři reflektorů. O odchodu Zayna...

Připravila další kávu a zavrtala se do deky.

„Nechceš jít přece jen spát?" „Ráno nikam nemusím. Nechce se mi. Jsem kávovej závislák. A ty?" „Bez cigára a kafe málokdy začínám den." Zasmála se a hodila mi na nohy kousek deky. „Myslela jsem, jestli nechceš jít spát? A co se cigarety týče, nemáš absťák?" „Taky nikam nemusím. Takže ne, nechci. Ale jestli mám i tak odejít, řekni. A absťák... Hm, mírnej. Ale je mi to blbý, tady." S ušklíbnutím se natáhla po kličce okna a postavila na stolek popelník.
„Občas kouřím a balkon nevedu, takže... Vyvětrá se to. A nechci abys odešel."
„Takže, co dál za téma?" Labužnicky jsem vyfoukl dým a natáhl k ní ruku s krabičkou. Se zádumčivým výrazem si vzala cigaretu a natáhla se po telefonu.
„Dej mi chvilku, najdu nějaký drby na tebe. Ať si můžu egoisticky říkat, že znám pravdu."

Začalo mi téct do bot... Určitě by teď o Freddiem něco našla.

„Počkej." „Proč? Ha! Máš strach?" Jak rychle jsem si cigaretu zapálil, tak jsem ji teď típal. Se smíchem následovala mého příkladu a hrabala se z deky. Snažila se mi i s mobilem utéct a ani nevím, jak se mi to povedlo, ale opět jsme spadli spolu. Tentokrát jsem ležel na ní a ona se naprosto šíleně smála. Bránila se statečně, ale přesto se mi povedlo ji telefon vzít a hodit ho na křeslo.
„Čeho se bojíš?" Uklidnila se a s naprostou ležérností v její tváři, jsem vnímal jak mi kolem boků omotala nohy. Zvídavě naklonila hlavu na stranu, dala mi na obdiv krček. Skoro bych přísahal, že slyším jak ji v karotidě* hučí krev.
„Proč bych se měl bát?" „Takže teď je tvoje slovo „proč"?" Zmůžu se jen na zavrtění hlavou, v rádoby gestu, že mě její jízlivost nepřestává překvapovat.

„Tak povídej. Co můžu najít? Nebo co tohle má znamenat?" „Na to bych se měl ptát spíš já, nemyslíš?" „Vážně? Proč?" Drze se usmála a vzápětí nahradila drzost něha ve tváři.
„Omotáš mi nohy kolem pasu a čekáš, že to vezmu v klidu?" „Nic tím nezamýšlím, je to jen pohodlnější poloha." Dechem jsem ji lechtal na krku, zachvěla se a letmý dotek ve vlasech mě donutil se usmát.
„Vážně? Tak já jsem prý lovec, ale ty mě svádíš." „To říkáš ty, já nic nedělám." „Jo, vždycky za vše můžeme my." „Samozřejmě. Jak jinak?" „Popelko..."

Nepřemýšlím, mozek mi vypl. Přitiskl jsem se ústy na krk a něžně ji políbil. Sykla překvapením, s něžností jsem se kůži přisál a zvíře ve mně, spokojeně zapředlo. Vpletla mi prsty do vlasů a nechala mě, ať pokračuju. Laskal jsem její kůži, vdechoval jak voní...

„Chceš mi zamotat hlavu?" „Bylo by to fér." Do ticha vyřknutá otázka, mě donutí se odtáhnout.
„Fér?" „Pomotala jsi mi tu mou." „Loui..." „Můžu-můžu ti dát pusu?" „Copak jsi mi ji nedal?" „Na rty ne." „Já nevím. Co když budu litovat? Už tak je to divné. Znám tě pár hodin a ležím s tebou, pod tebou. Já taková opravdu nejsem." „Já netvrdím že jsi a věř mi, Popelko, že si tohohle cením a nesmírně si to užívám." „Opravdu nebudu litovat?" „Nebudeš. Je to souhlas?" Broukne na souhlas a dovolí mi, ochutnat její rty.

Něžné ochutnávání rtů toho druhého. Užívám si to, cítím jak si to užívá ona. Ve vlasech mám její prsty, druhou ruku mi přiložila na bok, vklouzla pod tričko a nehty přejela přes kůži.
Jednou rukou jsem držel váhu, abych na ni nedoléhal úplně, druhou ji chytil za šíji a nenásilně ji rozevřel jazykem rty. Nebrání se, svádím boj s jejím jazykem, div že nepředu spokojeností. Stiskla mi boky silněji a pak mě hravě kousla.

„Čeho se bojíš, že na tebe najdu?" „Ten zásadní drb, co není drb ale pravda je, že jsem táta."

*Karotida/krkavice – největší krční tepna.