Cinderella

~9~

Lucy

Chutnal po cigaretě, hořce a přitom sladce. Byl opatrný, obezřetný, nic nechtěl uspěchat a jeho nevinná snaha, dostat se mi do pusy byla úsměvná. O to víc, jsem si ale v daný moment připadala výjimečná.

Chtěla jsem se začít smát nad jeho „popelkou". Cítila ona totéž, co já teď? Když ji princ poprvé políbil...

Oplácela jsem mu polibky se stejnou něhou, jakou on do nich vkládal, na šíji jsem cítila jeho dlaň, nenásilně mi ji svíral a dával najevo potlačovanou touhu.
Bezděky jsem mu omotané nohy stiskla kolem boků silněji. Dotýkala se ho pod trikem na kůži a v duchu jsem se zapřísahala, že i kdyby tohle byl jedinej večer co s ním strávím tak nemám proč litovat. Po celý večer jsem z něj neměla pocit, že je někdo slavný.
Byl to jen obyčejnej kluk, s obyčejným snem co se vyplnil. Když mluvil o svých začátcích, oči mu plály, široce se usmíval...
Stejně tak, i s láskou, v očích mluvil o své rodině. O mamince, jak mu chybí, co pro něj znamenala... Dřív bych tak mluvila taky, ale teď...

Nelhala jsem. Netušila jsem kde je a jestli vůbec žije. Mohla klidně onemocnět... Od třinácti let jsem žila s dědečkem... A teď, o deset let později... Neměla jsem nejmenší tušení. Docházel mi dech, potřebovala jsem se nadechnout.

„Čeho se bojíš, že na tebe najdu?" Hravě jsem ho kousla do rtu a i přes vnitřní neochotu a touze po kyslíku, jsem se odtáhla.

„Ten zásadní drb, co není drb ale pravda je, že jsem táta." Překvapením jsem zamrkala a čelist mi nepatrně poklesla. Křečovitě se usmál a odkašlal si.
„Mám-mám chlapečka. Bude mu v lednu rok... Žije s mámou... Vídám ho, kdykoliv chci. Jmenuje se Freddie... Byl to... No ani to nebyl vztah s jeho mámou, prostě úlet. Ale nelituju toho, mám jeho." Další křečovitý úsměv.
„Ty jsi táta..." „Jo... Mění to něco?" „Mění to něco?" Pozvedla jsem obočí a přiložila mu dlaň na tvář.

Co to jako mělo měnit? Má syna a co? Jen jsem nedokázala pochopit, jak to, s prominutím pako z Hyde Parku, mohlo mít malé dítě. Nesedělo mi to k němu. Ne teď, v tenhle moment.

Skousl si ret a rozvážně kývl.

„Miluju ho. Jeho jo. Jeho mámu... Je to jen kamarádka. Vycházíme spolu relativně dobře. Poslední dobou se sice hádáme, chce abych žil v Americe... Nechce sem jezdit a vadí ji, když si sem Freddieho beru... Souhlasila, že si ho můžu vzít na Vánoce, ale teď otáčí. Nechce strávit jeho první Vánoce bez něj ale já je nechci trávit s ní po boku. Chci tu mít jen jeho... A... Neodpověděla jsi mi. Mění to něco?" Semkl víčka a jako malé kotě se mi otřel tváří o dlaň. Šokovaně s sebou škubl a já se odtáhla od jeho rtů.

„Nežiješ s ní. Máš s ní jen toho malého... Nepodvádíš a já neničím cizí vztah. Takže ne, nemění to nic. Jen mi ho musíš ukázat."
S lehce připitomělým úsměvem kývne a chytí mě za bradu.

„Já... Lucy... Já doufám, že tenhle večer... No prostě... Že se ještě uvidíme." „Pořád mám spoustu dotazů, takže se budeme muset vidět. Ještě aspoň párkrát." Nakrčila jsem přemýšlivě čelo a on se ušklíbl. „Doufám, že to bude víckrát, než jen párkrát." Sklonil se, uhnula jsem a tiše se bavila nad jeho šokovaným výrazem.

„Ukaž mi jeho fotky."

S úsměvem poslouchám jak o tom malém mluví, ukazuje mi videa, fotky. Je celý on, má jeho oči, úsměv. Je krásný.

Pomalu začíná svítat, opřená o něj si dál povídáme. Témata jsou pořád stejná, jako celou noc. Jeho i moje rodina, Freddie, hudba, centrum, co nás baví a máme rádi. Odskakujeme z tématu do tématu a když povídá o písničce, kterou s kluky chystají, usínám.
Jeho hlas, stejně jako jemné hlazení po ruce, mě uspává. Bráním se spánku marně...

Budím se až k večeru. Únava si vybrala svou daň a sotva otevřu oči, jsem rozhodnutá si jen odskočit a vrátit se zpátky. To, že tam nejsem sama, mi dojde až ve chvíli, kdy mám kolem pasu cizí ruku a někdo se ke mně zezadu tiskne. S překvapením se dívám do Louiho spící tváře a těkám pohledem k hodinám.
Je pár minut po sedmé večer, pohovka je roztažená a bytem voní nějaké jídlo. Na sporáku stojí přikrytá pánvička, nádobí z večera je umyté. V konvici na stolku stojí nový čaj, dva hrníčky, třetí je od kávy.
Se snahou nevzbudit ho, se mi povede z jeho objetí dostat. Návštěva koupelny, sprcha, kontrola v zrcadle jak moc vypadám hrozně... Odlíčím si poslední zbytky z obličeje, co mi Tori nalíčila a sáhnu po řasence. Zbytečné, vím to moc dobře. Hodlám se vrátit zase na pohovku a jít spát, ale pro svůj lepší pocit...
Po mém návratu Louis stále spí. Se zvědavostí koukám pod pokličku, kde v sýrové omáčce plavou kousky masa. V kastrůlku vzadu jsou brambory.
Žaludek mi bolestivě zakručí, znovu ponořím lžičku do pánvičky a ještě pár minut uždibuju, pak se stejně tiše vracím za Louisem.

Prohlížím si jeho spící tvář a musím se usmívat. Vypadá unaveně a přitom spokojeně. Koutky rtů má zvednuté v nepatrném úsměvu, pravidelně odfukuje a když mu vzápětí uteče lehké zachrápání, potlačím smích na poslední chvíli.
S povzdechem se znovu zvedám a hledám mobil. Najednou mě hryže svědomí, měla bych se ozvat Tori.

Znovu zběžně prolétnu těch několik zpráv, co mi začaly chodit zhruba hodinu po tom, co jsme z plesu zmizeli.

„Lucy? Kde jsi, pro Boha? Hosté se na tebe ptají...Luc! Kde vězíš!?... Kluci nemůžou najít Louise! Ty jsi s ním? Proboha! Ty seš s ním, že jo?!... Dobře, už to přestává být vtipné!... Luc, pro Boha! Můžeš reagovat?! Aspoň dvě věty o tom, že žiješ a že tě Louis někam nezatáhl?... Lucy, Louis nereaguje klukům. Psali mu už všichni. Harry tvrdí, že jste určitě spolu... Prosím tě, dávej pozor!... To tě ani nezajímá, jak to myslím?... No fajn! Louis je... Je skvělej, úžasnej, ale je to děvkař. Buď opatrná!..."

Jen pár sekund mi stačilo k rozhodnutí, že odpovědi ještě počkají. I přes to, co mi o sobě Loui prozradil, jsem si opět zadala jeho jméno do vyhledávače a brouzdala po netu. Utekla hodina a já si mohla udělat kompletní obrázek, co si o tom spícím klukovi myslím.

Byl snad vším, co mě v daný moment napadlo. Byl hodný, něžný, drzý, arogantní, uměl být i agresivní, byl to hajzl a zmetek. Měl tolik holek, že jsem se divila že chlapeček nemá sourozence... Ale pro mě, v tuto chvíli byl obyčejný kluk, kterému se splnil sen a užíval si ho dosyta.
Neměla jsem nejmenší tušení, jestli se s ním třeba za měsíc budu stále vídat, ale to mi bylo teď jedno.

„Harry měl pravdu. Odešla jsem s Louisem. Neboj se, jsem v pořádku, u sebe doma. Promiň, že jsem zmizela. Potřebovala jsem vypadnout. Ozvu se ti zítra, domluvíme se na návštěvu centra, hm? Musím se tam jít podívat... Nechtěla jsem tě vyděsit, promiň."

Zbaběle jsem si mobil vypla a znovu se podívala na spícího kluka.

Teď mi opravdu nezáleželo, co se o něm píše, nebo co si o něm myslí Tori, kvůli těm drbům. Bylo mi to úplně ukradený. Jediný, co bylo pro mě teď důležitý, byl fakt, že jsem si s ním připadala výjimečně.
To jak se choval během celého večera na plese, pak v parku... Hltal každé moje slovo, vnímal co říkám, co si myslím...Sdílel mou bolest když jsem povídala o mámě... Ukazoval mi, že jsem pro něj nějakým nepochopitelným způsobem důležitá... Byl tady teď pro mě a to je důležitý.