Princezna zbojníků

2. kapitola

„Draco Malfadon?! Proslulý drak severu," zeptal se Ron překvapeně.

„Přesně ten," potvrdila Hermiona.

Vůbec se šoku zrzavého bojovníka nedivila. O Dracu Malfadonovi kolovaly legendy. Dobyvatel. Válečník. Velký král Severní země. Honosil se mnoha tituly. 

Ona sama mu přiřkla ještě jeden. Její nejhorší noční můra. Ostatní snili o boji, smrti nebo jiných děsivých věcech. Její spánek sužovaly bouřkově šedé intenzivní oči, na které nemohla zapomenout.

Harry se ostražitě rozhlédl a sevřel rukojeť svého meče, aby ho v případě nutnosti tasil. Naslouchal okolí, jako by se Malfadonova armáda měla najednou vyřítit ze všech stran. „Musíme zůstat ve střehu," hlesl náhle a během chvilky nasedl na svého hnědáka, „vojáci McLaggenusů se možná do Zapovězeného lesa neodváží, ale horda je něco jiného." Pobídl svého hřebce ke cvalu a řítil se zpátky do bezpečí jejich hvozdu. Ostatní ho následovali.

I ta nejkratší cesta zpět do Doupěte jim trvala podstatně déle než normálně. Dali si záležet, aby za sebou zametli stopy na stezce větvemi. Nechtěli, aby jejich domov někdo odhalil kvůli otiskům kopyt jejich vlastních koní.

Harry nechal zdvojnásobit hlídky v blízkém okolí jejich útočiště, hlouběji v lese, a dokonce i na jeho hranicích. Pro jistotu sám osobně obešel Doupě ze všech stran, aby se ujistil, že bylo dobře ukryté a nikdo je nemohl zastihnout z míst, kde by to nečekali.

Ale jako by se nějaké vyšší síly rozhodly tenhle den spiknout proti nim. O dvě hodiny později, co si Harry konečně dovolil unaveně usednout k ohni a odpočinout si, přiletěl do Doupěte sokol se zprávou.

Jakmile si ji Harry přečetl, ztuhl a výraz v jeho tváři ztvrdl. Hermiona okamžitě poznala, že se stalo něco velmi špatného. Jejího nejlepšího přítele jen tak něco nerozhodilo. Viděla ho čelit přesile naprosto ledově klidného, a proto při změně jeho nálady okamžitě zpozorněla.

„Co se stalo," zeptala se ho.

Harry na ni upřel pohled a trhnul hlavou směrem k jeho domu, než vstal a odešel společně s Ginny. Hermiona šťouchla do Rona, aby ji následoval za budovu, kam na ně někdo další přímo neviděl.

„Co se děje, Harry," chtěl vědět Ron. I z jeho tváře zmizelo veškeré uvolnění.

Harry se podíval nejdříve na Rona a potom na Hermionu. „Král Jonathan III. McLaggenus se rozhodl vyslat armádu. Pročesává celou zemi, aby nás našel. Je jen otázkou času, než jim dojde, kde skutečně hledat."

„Známe tenhle les jako nikdo," pronesl Ron, „budeme i tak ve výhodě."

Hermiona se zamračila a nesouhlasně zavrtěla hlavou. „Zapomínáš na jeden důležitý detail, Rone. Většina našich lidí nejsou bojovníci. Vojáci nás početně převyšují a pokud by se jim podařilo dostat do Doupěte... každého bez milosti zabijí."

„Co tedy navrhuješ, Hermiono," zeptal se jí Harry.

V takových to situacích jí věřil už dříve. Její chytrost je nezachraňovala poprvé. Ale to, o čem teď uvažovala, bylo nebezpečné. „Musíme odsud zmizet," konstatovala, „a je jen jedno místo, kam se král momentálně jen tak neodváží."

Tušila, že ji Harry pochopil, jakmile zbledl. „To je šílené."

„Co," nechápal Ron, „co navrhuje?"

Harry ho však nevnímal. „Do sousední země to nemůžeme zvládnout, Hermiono. Ne, když je u hranic Draco Malfadon. Velmi pravděpodobně jeho armáda táboří blízko Příčného průsmyku. Tolik z nás neprojde bez toho, aby si nás horda všimla."

Odvrátil se od ní, ale Hermiona mu položila ruce na ramena, aby se na ni zase podíval. „Nikdy jsem naše lidi neohrozila a nehodlám ani teď," prohlásila, „zítra je začni připravovat na cestu. Vymyslím, jak je bezpečně dostat pryč." Jakmile v jeho zelených očích zase zahořela jiskra naděje, věděla to. Volba, co se rozhodla udělat, za to všechno stála.

O pár hodin později Doupě utichlo. Ohniště ve středu jejich domova vyhaslo. Všichni se uchýlili do svých domků ke spánku a světla uvnitř malých dřevěných budov postupně zhasla.

Právě tehdy Hermiona pod rouškou tmy vešla plně ozbrojená do přístřešku ke své klisně. Nasadila jí uzdu a sedlo. Vyvedla ji ven a tiše zapískala. Ozvalo se zašustění křídel a na koženém chrániči na předloktí levé ruky, jež napřáhla, jí přistála Harryho majestátná orlice Hedvika. Pohladila ji na peříčkách na břiše, než ji posadila na hrazení přístřešku pro koně. Bude ji potřebovat.

„Co to děláš," ozvalo se za ní šeptem.

Hermiona se klidně otočila. Na světě existovala jen jediná osoba, která se k ní dokázala přikrást takhle blízko. Ginny se na ni tázavě dívala a čekala na odpověď.

Zhluboka se nadechla, než promluvila: „Je jen jediný způsob, jak dostat všechny bezpečně do sousedního království. Zajistím, aby vyšel."

Ginny chápavě přikývla. „Dobře. Takže jaký je plán? Jak proklouzneme, aniž by nás zajali?"

Hermiona polkla. Tuhle možnost už zvážila, ale nehodlala riskovat. „Neproklouzneme," zašeptala, „vyjednám pro vás bezpečný průchod."

Ginny ji prudce chytila za zápěstí. „Ne. Vymyslíme něco jiného," odporovala jí okamžitě, „nemůžeš se mu vydat," pokračovala zrzka neúprosně a pevně Hermionu objala, „ne potom, co se před lety stalo."

Hermiona se rozbrečela a sevřela svou kamarádku v náručí. Ginny jako jediná znala její minulost. „Když jsem tehdy utekla, přísahala jsem sama sobě, že mě nic nedonutí, abych se vzdala," řekla a přiměla se zrzku pustit, „šla jsem z místa na místo. Nikde jsem nemohla zůstat dlouho." Sevřela obličej Ginny v dlaních a podívala se jí do očí, ze kterých už také tekly slzy. „Pak jsem poznala tebe a ostatní. A přísahala jsem sama sobě, že udělám cokoliv, abych ochránila mou novou rodinu."

„Nevíš, co s tebou udělá," vzlykla Ginny.

Hermionu to stálo veškerou sílu, ale přinutila se uklidnit. Otřela si mokré tváře a odvrátila se od Ginny. „Na tom nezáleží," hlesla a nasedla na grošovanou klisnu. Pak zapískala a orlice se vznesla do vzduchu. „Nechám vám poslat listinu s garancí bezpečného průchodu po Hedvice. Pak už něco vymyslím." Pobídla koně a vyřítila se z Doupěte, než měla Ginny možnost ji zastavit. 

Když nocí cválala Příčným průsmykem, úplněk ji svítil na cestu. Jakmile ho opustila na druhé straně Hraničních hor, téměř okamžitě ji objevila ozbrojená hlídka hordy. Nenechala je ani promluvit a s pohledem upřeným na nejbližšího vojáka řekla: „Chci mluvit s Dracem Malfadonem. Zaveďte mě ke svému králi."

˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙˙

Nová kapitola je tady.

Příště konečně odhalím Hermionino tajemství.

Vaše Elisabeth226 :-)