Kdysi dávno bylo na Kontinentu sedm království. Pak jednoho dne po smrti krále Severní říše Luciuse nastoupil na tamní trůn jeho syn Draco. Nový ambiciózní vládce se rozhodl dobýt svět. Ve chvíli, kdy nasedl na koně a projel branou svého hradu, zpeč...
Probudily jí lehké doteky na tváři. Ginny se asi zase proplížila do jejího domku v Doupěti a potřebovala si s ní o něčem promluvit. Ani jedna z nich neměla žádnou vlastní sestru, ale v mnoha ohledech se tak navzájem vnímaly.
Pak si Hermiona v mžiku uvědomila, co se včera večer událo. Už nebyla v Doupěti ale v táboře armády Severní říše. Pohlédla před sebe a ztuhla. Z bezprostřední blízkosti na ni intenzivně zíraly bouřkově šedé oči Draca Malfadona a přinášely záblesky vzpomínky na jejich vášnivé spojení.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Čekala, co udělá. Už si s ní užil, takže ji pravděpodobně hodlal každou chvíli vyhnat ze své postele a vymyslet trest za to, že mu před lety utekla. Navíc se ho v noci pokusila zabít, za což měla pravděpodobně jeho nesmírně krutou odplatu jistou.
Král však jen jemně přejížděl prstem po její tváři a sledoval její reakci tím zvláštním výrazem, co měl jen pro ni. Jakmile se od něj pokusila odvrátit, aby se psychicky připravila na jeho hněv, okamžitě sevřel rukou její obličej. Přinutil ji, aby se na něho znovu podívala.
„Proč si tehdy utekla," zeptal se náhle a něžně ji pohladil po hrdle.
Hermiona chvíli uvažovala, co mu odpovědět. Nakonec dospěla k rozhodnutí, že bude upřímná. Ať už jí hodlal udělat cokoliv, horší trest ji za pravdu už čekat nemohl.
„Byla jsem otcovým mírovým darem tobě. Chtěla jsem být něčím víc než jen majetkem někoho jiného." Povzdechla si. „Ale teď už na tom nezáleží." Zvedla se a nehledě na svou nahotu, před ním poklekla. Ruce v loktech napnula směrem k němu a dotýkala se jen zápěstími vzhůru v otrockém gestu podřízenosti. „Dokud budou moji lidé v bezpečí, udělám, co budeš chtít. Přísahám, že nikdy neuteču a zůstanu s tebou."
Draco Malfadon odhodil přikrývku ze svých boků, vstal a stále nahý došel k velkému dřevěnému stolu poblíž. Nalil si do poháru medovinu a napil se. Nějakou chvíli jen stál bez hnutí zády k ní. „Řeknu ti příběh," řekl nakonec a opět usrkl nápoj, „je o mladém válečníkovi, který vždycky dostal, co chtěl."
Přešel ke stolku, kde ležela dýka, kterou se ho pokusila zabít a zvedl ji. Pak se přesunul ke svému trůnu a posadil se na kožešiny, které ho pokrývaly. Hermiona bedlivě sledovala každý jeho krok.
„Jednou jeho armáda vstoupila na panovníkův hrad v další zemi, kterou si hodlal podrobit," pokračoval ve vyprávění a prohlížel si dýku, „král, co ho uvítal, věděl, že neměl šanci vyhrát válku proti jeho vojsku. Proto nabídl válečníkovi za ženu jeho jedinou dceru."
Na moment ztichl. Odložil ostří na opěradlo trůnu, ale na Hermionu znovu nepohlédl. „Ten válečník plánoval jednat s tím panovníkem jako se všemi ostatními před ním. Dokud nespatřil princeznu."
Konečně zvedl své bouřkově šedé oči a podíval se na ni. Přejel s intenzivním pohledem po jejím těle. „Nikdy neviděl krásnější stvoření," hlesl tak podmanivě chtivým tónem hlasu, že Hermionu zamrazilo vzadu na krku. „Najednou neexistovalo nic, co by neobětoval, aby ji mohl mít. Dohodl se s králem a vzal si ji."
Rty se mu zkřivily do úšklebku a v jeho tváři spatřila záblesk triumfu. „Myslel, že konečně měl všechno." Vítězoslavný výraz z jeho obličeje náhle zmizel. „A pak jeho žena byla pryč. Vyslal bojovníky na všechny světové strany, aby ji přivedli zpět. O šest měsíců později ji náhodou jeho vojáci našli. Nacházel se zrovna nedaleko, takže se okamžitě vypravil tam, odkud přiletěl sokol se zprávou. Musel ji získat zpět."
Při těch slovech plných nezlomného odhodlání ztuhla, protože si vzpomněla, jak ji tehdy málem zajali. „Ale když dorazil," pokračoval král a odvedl pozornost od jejích myšlenek, „uviděl něco, co ho naprosto uchvátilo. Jeho žena se rvala s vojáky jako lvice." Usmál se na Hermionu. „Už nebyla jen princeznou ale bojovnicí. V tu chvíli zatoužil, aby ho chtěla tak moc jako on ji. A tak jen sledoval, jak opět utekla. Jeho špehové ho o ní ale pravidelně informovali. Znal každý její krok."
Zase ztuhla. Takže o ní věděl celé roky? Ale proč čekal tak dlouho a nikdy si pro ni nepřišel? Její zmatení muselo být patrné v její tváři, protože Draco Malfadon se zvedl ze svého trůnu a přiblížil se k ní.
„Rozhodl jsem se počkat, jak dlouho bude třeba," pronesl a jeho oči znovu zahořely chtíčem, „protože jsem chtěl, abys ke mně přišla dobrovolně." Něžně ji prstem opakovaně pohladil po hrdle. Potom sevřel její ruce ve svých a přitáhl si ji ke svému tělu.
„Táhl jsem širými kraji a vybudoval nejsilnější armádu, jakou kdy svět viděl. Mohl bych zničit celé země. Spálit je," prohlásil chladně, ale zároveň palcem přejel přes její rty s takovou jemností, až se zachvěla. Jak zvládal vyzařovat takovou nemilosrdnost a ve stejnou dobu se jí tak něžně dotýkat?
„Nikdy bych nedokázal zkřivit jediný vlas na tvé hlavě," konstatoval, jako by přesně věděl, na co myslela. To Hermionu šokovalo ještě více než jeho laskavé a vášnivé zacházení s jejím tělem. Čekala, že Draco Malfadon k ní bude krutý nebo se zachová jako namyšlený egoista.
„Proč," hlesla tázavě.
V králově tváři se zase objevil ten zvláštní neidentifikovatelný výraz. „Protože nechci, aby ze mě žena, kterou miluji, měla strach," odpověděl jí, ustoupil a odvrátil se od ní, „a aby mě možná jednou také milovala." Sevřel ruce v pěsti. Pak se prudce se otočil, sevřel jí za hrdlo a vášnivě jí políbil. „Splním každé tvé přání," oznámil, jakmile ji nechal nadechnout, „postarám se, abys byla šťastná, má Hermiono," zašeptal s naprostou úctou a oddaností.
Než měla šanci cokoliv říct, vešel do stanu jeden z králových stráží. Jakmile si všiml pozice, v jaké se nacházeli, vytřeštil oči a obrátil se k nim zády. „Omlouvám se, Vaše Výsosti, já..."
„V pořádku," přerušil ho král. Zvedl z koberce pokrývajícího zem své látkové kalhoty, oblékl si je a počkal, než se Hermiona zakryla. „Co se děje," zeptal se chladným tónem vládce, ale posadil se na postel k Hermioně.
Voják tázavě pohlédl na Hermionu, ale Draco Malfadon jen mávnul rukou. „Můžete mluvit, vojáku. Diskrétnost v tomto případě není nutná."
Muž přikývl. „Můj králi, přišla zpráva od zvědů. V McLaggenusově království se k Hraničním horám přibližuje vojsko s pochodněmi."
