Princezna zbojníků

Epilog

První věc, co Hermiona spatřila, jakmile otevřela oči, byl zdobený strop. Podle pohodlnosti velké postele a jemnosti peřin, se zjevně nacházela v nějakém pokoji na hradě.

Tepavá bolest na boku ji ujistila, že její zranění nepatřilo k výplodům její fantazie. Na nahé horní polovině těla, cítila v oblasti břicha obvaz, kterým někdo důkladně ránu zakryl. Odhodila pokrývku, aby se mohla posadit. Chtěla si ošetřenou část těla důkladně prohlédnout.

„Měla bys odpočívat," zarazil ji známý mužský hlas.

Leknutím sebou škubla a pohlédla směrem, odkud ho slyšela. Ani si neuvědomila, že v té ložnici nebyla sama. Dokud Draco Malfadon nepromluvil. Její král seděl v nedalekém křesle a intenzivně na ni upíral ty bouřkově šedé oči.

Tiše na něj zírala. Její muž si povzdechl, vstal a přiblížil se k ní. Lehkým dotekem ji přinutil znovu si lehnout. Podíval se na její obvázaný bok a jemně pohladil bílou látku na jejím břiše.

„Málem jsem tě znovu ztratil," zašeptal s pohledem stále upřeným na své prsty na jejím těle.

Náhle padl na kolena vedle postele a sevřel její tvář v dlani ruky, kterou se nedotýkal obvazu. Potom prudce vydechl a opřel své čelo o to její. „Nikdy jsem se ničeho tak nebál," hlesl roztřeseně.

Hermionu jeho chování překvapilo. Nikdy ho nespatřila tak nehlídaného. Předtím už projevy jeho četných emocí zažila. Jeho nemilosrdnost. Jeho hněv. Jeho hrdost. Jeho odvahu. Jeho vášeň. Dokonce i jeho lásku. Ale nikdy ho neviděla tak vystrašeného. Když o tom uvažovala, uvědomila si, že ho skoro vůbec neznala. Ale čím dál více toužila vědět, kým skutečně pod fasádou mocného krále byl.

„Zuřil jsem," pokračoval provinile znějícím tónem a přerušil tak její úvahy, „že tvému zranění nikdo nezabránil včetně mě." Zničehonic se jemně usmál. „Ale malá blonďatá léčitelka mi řekla, ať se zklidním a nepletu se jí do cesty, aby mohla dělat svou práci."

Podle toho, jak uvolněně o setkání s její blonďatou kamarádkou vyprávěl, poznala, že se mu Lenčina vždy přítomná upřímnost zalíbila. Kousla se do rtu při snaze se nerozesmát, když si představila vysokého svalnatého krále Draca Malfadona neschopného slova a šokovaně zírajícího na drobnou Lenku, která si dovolila rozkazovat samotnému draku severu.

Jeho náhlý prudký nádech ji donutil se na něj znovu podívat. Jeho oči ztmavly touhou, když sledovaly její ústa. Pak se náhle rychle zvedl a vylezl na postel vedle ní. Přes zjevný chtíč odrážející se v jeho tváři, ji ale jen jemně sevřel její levou ruku a políbil jí na dlaň. „Má královno." Vtiskl jí další polibek na čelo. „Má lásko." Jemně ji políbil na koutek rtů. „Má Hermiono." Pak ji opatrně objal a její hlavu opřel o svou hruď. „Postarám se o tebe. Odpočívej."

Při pohledu do jeho očí překypujících úctou se jí rozbušilo srdce pod tíhou nečekané náklonnosti, kterou k němu pocítila. Znovu usnula v jeho pevném objetí.

Trvalo pár dní, než byla opět dostatečně silná. Lenka jí konečně dovolila vstát z postele a Draco ji přestal ostražitě hlídat. Na boku měla odborně sešitou ránu, ze které jistě bude nová jizva. Ale její muž se na ni přesto stále díval, jako na to nejkrásnější, co kdy viděl.

Ten den se konal králův oficiální proslov k místním lidem. Normálně by se uskutečnil hned poté, co společně převzali moc. Jenže, jak se dozvěděla od přátel, Draco odmítal opustit její pokoj, dokud se neprobudila.

Do její ložnice vešla usměvavá Ginny s Lenkou, aby jí pomohly s přípravami. Přestože protestovala, že to zvládne sama. Jakmile si oblékla šaty, kamarádky upravily její nepoddajné vlasy. Prameny, co jí běžně padaly do tváře, zapletly do dvou copů, které vzadu na hlavě spojily v jeden.