Kdysi dávno bylo na Kontinentu sedm království. Pak jednoho dne po smrti krále Severní říše Luciuse nastoupil na tamní trůn jeho syn Draco. Nový ambiciózní vládce se rozhodl dobýt svět. Ve chvíli, kdy nasedl na koně a projel branou svého hradu, zpeč...
Hermiona matně vnímala rozhovor krále s vojákem. Myslela jen na své přátele v Zapovězeném lese. Jejich bezpečný hvozd se nacházel přímo u Hraničních hor. Tohle nemohla být náhoda.
„Nejedou k Hraničním horám," hlesla, jakmile strážný odešel. Čekala, že Draco Malfadon něco řekne, ale on jen rukou pokynul, aby pokračovala. „McLaggenusové moc dobře vědí, že jejich vojáci se bojí vkročit do Zapovězeného lesa. Proto ty pochodně. Chtějí ho zapálit a zabít všechny, co jsou v něm."
Prudce se zvedla z postele, začala si oblékat svou obyčejnou košili, upnuté hnědé kalhoty, vysoké boty a koženou zbroj. Utáhla opasek a nasunula si chrániče na předloktí.
Jakmile měla vše na sobě, chystala se projít kolem krále, ale Draco Malfadon ji pevně chytil za paži a otočil ji směrem k sobě. „Co to děláš," zeptal se zvědavě.
„Potřebují mě," konstatovala a vyškubla se z jeho držení, „musím se vrátit."
Vyšla ven ze stanu ke svému grošovanému koni. Sebrala z něho své zbraně. Připnula si na záda pouzdro s mečem, toulec se šípy a přes rameno si upevnila luk. Utáhla popruh na sedle své klisny a nasadila jí uzdu.
Za sebou ucítila jeho přítomnost. „Slíbila si mi, že zůstaneš se mnou," řekl a z jeho hlasu byl patrný ledově chladný hněv, co jím zjevně cloumal.
Někdo jiný by se zatřásl strachem z jeho blízkosti a pokusil by se odvrátit hrozbu, kterou v tu chvíli představoval. Hermionina starost o její přátele však v ten moment překonávala její obavy z Draca Malfadona.
Prudce se k němu otočila čelem. Očividný vztek, co se odrážel v jeho bouřkově šedých duhovkách, částečně zmizel. Nahradil ho údiv, když spatřil odhodlání v těch jejích. Patrně se mu takto ještě nikdo nepostavil a tím spíše ne žena, která byla menší a fyzicky slabší než on.
„Ten slib platí jen v případě, že budou v bezpečí," oznámila mu Hermiona. Nasedla na koně, ale když chtěla odjet, cestu ji zablokovalo několik vojáků hordy. Okamžitě se obrátila na krále. „Nech mě jít."
Jenže Draco Malfadon se nehnul a ani nevydal povel vojákům. Jen se mu v očích nebezpečně zablesklo. „To nemůžu," prohlásil s jasně potlačovaným majetnictvím v hlase a tím výrazem v obličeji, co měl jen pro ni.
Kdyby šlo jen o ni samotnou, Hermiona by se mu možná podvolila. Jenže na to, aby se ji pokusil ovládnout, si vybral špatnou dobu. Protože nic ji nedonutilo k tomu, aby bojovala více, než když se někdo postavil mezi ni a to, co pro ni bylo důležité.
Zamračila se na něho, stiskla pevněji otěže své klisny a pravou rukou sevřela rukojeť meče na zádech. „Pak ti přísahám, že zabiji každého, kdo se mi postaví," prohlásila s pohledem upřeným na krále.
Chvíli na sebe jen zírali a čekali, kdo z nich dvou ustoupí. Hermiona věděla, že úhel, v jakém držela ruku s mečem, aby ho mohla v případě nutnosti rychle tasit, nedokázala udržet příliš dlouho. Nedala ale na sobě cokoliv znát a trpělivě vyčkávala.
Náhle si Draco Malfadon povzdechl, kývl na své vojáky a ti ustoupili stranou. „Když se tam vrátíš, zemřeš," pronesl napjatě, „tvoji lidé nemají šanci proti cvičenému vojsku."
Hermiona tohle všechno věděla. Proti jejím přátelům šla jistě velká přesila, ale to však rozhodně nezabrání Harrymu ani nikomu jinému, aby bránili ty slabé. Jistá smrt každopádně.
„Tak mi pomoz," hlesla prosebně a pustila rukojeť meče, „vezmi svou armádu a pojeď se mnou."
Draco Malfadon se zamračil a jeho tvář nabrala výraz nemilosrdného vládce. „Uzavřel jsem s králem té země dohodu," konstatoval neúprosně, „nemohu ji jen tak porušit."
Hermiona netušila, kde se ta vnitřní bolest vzala, ale najednou jí bodla do srdce jako ostří dýky. Choval se k ní tak něžně. Říkal tak překrásná slova. V jeho posteli se cítila jako bohyně. Jedna její malá část zadoufala, že se v něm spletla. Že přece jen existovala naděje, že manželství s ním nebude jen pozlacená klec, do které ji uvěznil. Že by si možná mohla dovolit něco k němu cítit.
Jenže nakonec jí ukázal, že se nelišil od všech ostatních. Když ho požádala o pomoc, nehodlal udělat nic, co by pro něj znamenalo nepříjemnosti. Jeho moc pro něj byla důležitější než ona. Sliby, které jí dal, ve skutečnosti nic neznamenaly.
Potlačila veškeré emoce a sevřela otěže svého koně pevněji. „Pak věřím, že tohle je sbohem," pronesla chladně.
Nečekala na jeho odpověď, pobídla klisnu do cvalu a vyjela se z jeho tábora. Nikdo se ji nepokusil zastavit. Přitlačením pat do slabin přinutila zvíře, které ji neslo na zádech, aby běželo rychleji. Brzy se řítila Příčným průsmykem zpátky do McLaggenusova království.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Ženoucímu se koni trvala cesta do Zapovězeného lesa poměrně kratší dobu než normálně. Hermiona nedovolila ani chvíli oddechu. Už mohlo být pozdě. Hlavou se jí míhaly myšlenky na zakrvácená těla v pobořeném ohněm zčernalém Doupěti. Rychle je zahnala a přinutila klisnu k ještě prudšímu tempu. Následná stezka hvozdem k útočišti jako by byla nekonečná, ale nakonec uviděla známý vchod do skrýše.
Vřítila se do Doupěte, kde vládl hotový chaos. Lidé pobíhali sem a tam a dávali na vozy všechno, co jim přišlo pod ruku. Jakmile Hermiona spatřila Lenku, rozjela se k ní.
„Kde je Harry," křikla na blonďatou léčitelku, „musím s ním mluvit."
„Hermiono," hlesla překvapeně Lenka, ale vzápětí se vzpamatovala a záporně zavrtěla hlavou. „Není tady. Jel s ostatními před Zapovězený les. Chtějí nám získat čas k útěku."
Hermiona beze slova okamžitě otočila klisnu a cvalem se vyřítila z Doupěte. Modlila se, aby dorazila včas. Hnala koně z hvozdu opačným směrem, než přijela. Když dorazila na jeho hranici, rychle zhodnotila situaci.
Nikdo ještě nebojoval, ale Harryho skupinka zbojníků stála napůl skrytá v lese proti početné jednotce vojáků s hořícími pochodněmi. V čele armády seděl na hnědákovi princ Cormac McLaggenus v lesknoucí se zbroji a tvářil se povýšeně.
Nečekala na nic a vřítila se mezi prince a její přátele. „Pokud jste chtěl odvetu, vaše výsosti, mohl jste poslat zprávu," prohlásila, jakmile zastavila svého koně přímo naproti Cormacu McLaggenusovi.
Princ se nejdříve zatvářil šokovaně její drzostí, ale jakmile ji poznal, zamračil se. „Ty," zavrčel zuřivě a vytáhl svou zbraň. „Zabijte ostatní," rozkázal vojákům, „tahle děvka je moje."
Hermiona tasila svůj meč a pobídla svou klisnu. Těsně předtím, než se její a princovo ostří mohla střetnout, zaznělo z lesa varovné troubení signálního rohu.
