Angels of death/NÁVRAT/

15.) Jacob Kaisen

(Rachel)

Uběhl týden od mého souhlasu s ligou abych byla jejich špeh.
Z nějakého neznámého důvodu jsem k nim měla větší důvěru než k lehkovážným. Není divu když mi pravděpodobně o všem lhali.
Ještě ani nevím jestli to je pravda nebo ne.
Ten týden co jsem u lehkovážných jsem si připadala jako bych byla někde jinde. Na každém kroku jsem viděla hrozbu,jako by měl někdo z lehkovážných každou chvíli zjistit že jsem špeh.

Zjistila jsem lize nějaké informace o zbraních a nějaké plány na další útoky.
Ten den co jsem všechny plány řekla Billovi udělal můj strýc poradu
,,poslouchejte mě týme. Poslední dny se lize nějak daří,nějakým způsobem dokázali zlikvidovat zbraně které jsme poslali na včerejší misi. Dle mého názoru je mezi námi špeh! Varuju vás,pokud se přiznáte,tak tady končíte,a ještě ten den vás přijde zabít někdo od nás. Pokud se nepříznáte,pak vám budu muset prohledat váš pokoj a všechno vaše oblečení abychom zjistili jestli u sebe nemáte nějaká nahrávací zařízení. A to hned!"
Sakra!...zrovna jsem u sebe měla jedno z nahrávacích zařízení. Je to malý čip který dokáže nahrávat,možné je že si ho nevšimnou,ale pořád to není stoprocentní.
Nikdo se neozýval,to znamená že se bude prohledávat,,prohledejte všech pokoje!" Rozkázal strýc,,rozkaz!" Zvolali jeho dva poskoci.
,,strýče? Budeš zkoumat i můj pokoj?"
,,samozřejmě,musím prohledat všech pokoje,co kdyby k tobě do pokoje někdo náhodou nainstaloval štenici? Musíme mít stoprocentní jistotu",,chápu"
Můj strýc vypadal odhodlaně,stál vzpřímeně a díval se na lidi kteří s ním spolupracovali. Uvnitř mě,jsem cítila že dělám správnou věc,ale zároveň mám pocit jako by mě někdo uvnitř bodal silným nožem. Nedokázala jsem říct co momentálně cítím,moje city byly jako voda která proudí a nikdo ji nedokáže zastavit.
Moje pocity byly smíchané jako karty,jediný kdo mohl moje city odhalit je kouzelník.

Po poradě jsme se všichni rozešli. Chtěla jsem se vydat ven jenže můj strýc mě v mém odchodu zastavil.
,,Rachel. Pojď prosím se mnou" stal zády ke mě,jen z jeho hlasu jsem dokázala poznat že to myslí vážně. Proto jsem se s ním vydala do jeho kanceláře.
,,chtěl jsem se tě zeptat jak jde ta vražda toho muže. Zabila jsi ho už?" Sakra...mám mu říct že jsem ho zabila? Mám mu lhát? Už ode mě dokázal odhalit několik lží ale dokážu mu říct tuhle tak dobrou že to nepozná? Přeci jen,jestli ji pozná,tak bude mít podezření že to já jsem ten špeh,a to nemůžu dopustit alespoň do doby dokud se liga neodváží zaútočit,,ne.",,ne? Čekal jsem že jeho vraždu budeš mít rychleji hotovou",,když jsem našla jeho útočiště,tak tam nebyl,pokoušela jsem se ho najít všude možně ale mé pokusy byly marné. Obávám se že už je možná po smrti,nebo utekl někam daleko kde bychom ho nehledali"
,,hm...chápu. Pak můžeš jet kam chceš, ale najdi ho,a zlikviduj" Najednou stal přede mnou. V jeho očích najednou nebylo znát nic,jen temnota a zuřivost. Proč byl naštvaný? Protože jsem nezabila Zacka? A i kdybych ho nezabila a řekla mu že jsem se pravděpodobně přidala k lize,zabil by on mě?
,,Promiň. Byl jsem moc vážný. Ale pochop že je možná součástí ligy,a on...má nadpřirozené lidské schopnosti. Jako je obrovská síla,nebo jeho zranění nikdy nebudou tak vážná aby mohl umřít. Může být jejich tajná zbraň,nevíme o něm zatím nic víc. Ale postarám se o to,aby zemřel"
Jeho slova nedávala smysl,Zack nemá žádné nadlidské schopnosti. Počkat...začínám přemýšlet jako někdo úplně jiný. Vždyť o tom muži nic nevím.

Možná....To znamená že si začínám vzpomínat!
,,budu se snažit jak nejvíc to půjde strýče.
Najdu ho,a zabiju. Jako důkaz ti donesu jeho hlavu",,Dobře. Teď odejdi"
Po odchodu z jeho kanceláře jsem si musela hlasitě povzdechnout.
,,hej" heh? Začala jsem se okolo sebe rozhlížet,jenže jsem nikde nikoho neviděla.
,,tady...nahoře" nahoře? Podívala jsem se nahoru,spatřila jsem nějakého kluka asi v mém věku viset hlavou dolů na nějaké trubce. ,, ty jsi Rachel viď?" Už si vzpomínám,tenhle kluk rád krade věci a jídlo. Je dost dobrý v boji ,u lehkovážných je vlastně jen proto že dostává za mise peníze,i když ho moc neposílají.

,,nepráskneš mě že ne?" Zeptal se mě po tom co jsem ho bez problémů dostala z budovy aby ho mohli uvnitř přestat hledat a uklidnili se. Momentálně jsme společně seděli na střeše budovy.
,,ne. Ale dostaneš za tohle zase trest"
,,myslíš to drhnutí oken a podlahy? To nic není,dělám to už dlouho a nedělá mi to problém",,neměl bys to dělat"
,,proč ne? To je to stejné jako kdybych ti řekl přestaň trénovat" měl na tváři pořád úsměv. Co ho nutí se pořád usmívat? Nikdy jsem ho vlastně neviděla brečet nebo naštvaného,,proč se pořád usmíváš?"
,,heh? Co je to za otázku? Je normální že se lidé usmívají",,ne...takhle jsem to nemyslela myslím tím...pořád se usmíváš,nikdy jsem tě neviděla brečet,naštvaného nebo dělající jiný obličej. Ty...se snad umíš jen usmívat?"
Na chvíli se zastavil,ale jeho úsměv pořád nezmizel. Vypadal zamyšleně,ale pořád se usmíval,proč?,,to je zajímavá otázka. Nikdo se mě na něco takového ještě nikdy nezeptal. Každý mě za to vlastně jen kritizoval. Z nějakého důvodu nedokážu říct jestli jsem naštvaný nebo ne. Spíš... není to tak že bych uměl na tváři udělat jen úsměv.
Jen...se nevyznám ve svých vlastních citech jediný cit který jsem kdy chápal dopodrobna je štěstí. Proto jsem nikdy nechtěl na tváři nic jiného než úsměv.
Dost jsem jako malý brečel,brečel jsem a nechápal jsem proč vlastně brečím,neznal jsem pocit smutku. Ani doteď ho neznám, protože nemám pro koho brečet,tak se radši usmívám pro ostatní"
Je to zvláštní kluk,vždycky jsem si o něm myslela že je to divný kluk který se zajímá jen o sebe. Ale vlastně...celé je to jinak.
,,jak se vlastně jmenuješ?" Zeptala jsem se ho po chvilce,,já? Jacob,Jacob Kaisen. Proč chceš vědět moje jméno?"
,,Eh? Jen tak...",,víš...nezabíjej mě když tak ale...ty jsi ten špeh že jo?"

Vítejte u další kapitoly!

Nezapomeňte na tu hvězdičku a komentář a uvidíme se u další kapitoly😜💖

Nahoře obrázek Jacoba kaisena😄