Scar

Kapitola 1

Stačilo pár minut a život na zemi se změnil k nepoznání. Vlastně skoro úplně zmizel. Mnohaleté napětí mezi státy vyústilo v uspěchané zmáčknutí červeného tlačítka, které rozpoutalo peklo. Stovky raket s jadernou hlavicí zničily během okamžiku všechna velká města světa. Na výbuch zemřelo hned několik desítek milionů lidí. Na následnou radiaci umíraly statisíce každý den. Kdo zrovna nebyl v metru nebo v atomovém krytu, neměl šanci. Přesto, že prvních několik vln jaderných útoků mělo předejít dalšímu konfliktu, svět se ponořil do postapokalyptické války.

Pořád mi nebylo zcela jasné, co bylo tím důvodem začátku války. Ani jsem nestihl zaregistrovat, kdo jako první dal rozkaz k útoku. Tou dobou jsem se válel na pláži na Havaji a snažil se nemyslet na práci. Hned po prvním ze tří týdnů odpočinku práce přišla za mnou. Jako důstojník tajné služby Nadnárodní Společnosti pro Výzkum (NSV) jsem měl na starosti elitní jednotku vědců/vojáků, se kterými jsme v operacích po celé planetě zajišťovali výzkumy a výsledky tajných výzkumu. Samozřejmě jsme byli přísně utajení a jakékoliv prozrazení ať už naší jednotky či organizace se trestalo příjemným posezením na elektrickém křesle. Zastaralé, leč účinné.

Rozkaz k návratu na základnu mě zastihl v pozdní noční hodinu, kdy jsem se zrovna po dvou skleničkách pravé irské whiskey chtěl jít věnovat krásné blondýnce sedící u baru. Uprostřed posledního kroku k ní mi zavibroval komunikátor, na kterém svítil jediný kód. AU1.

Chvíli jsem pátral v paměti, co konkrétně to znamená. Kódu bylo nepřeberné množství a s tímto jsem se během mé třináctileté kariéry ještě nesetkal. V tu chvíli se na holografické televizi, která přenášela koncert nějaké významné skupiny, objevila zpráva o prvních jaderných raketách zasahující Tokio, New York, Moskvu, Paříž a další významná města.

AU1. Atomový útok s nejvyšší možnou naléhavostí.

,,A do prdele," ulevil jsem si a běžel do svého pokoje. Během toho, co jsem doslova letěl po schodech a odstrkoval panikařící hosty pětihvězdičkového hotelu, jsem potvrdil příjem zprávy o útoku. Hned na to přišla další zpráva, že už před hotelem čeká auto, které mě odveze na letiště. Rozrazil jsem dveře do pokoje a třemi skoky překonal vzdálenost chodbičky vedoucí do ložnice. K mému údivu na mé posteli ležela spoře oblečená mladá dívka, se kterou jsem strávil minulou noc. Jak se dostala dovnitř mi bylo záhadou, na řešení však nebyl čas.

,,Pojď za mnou si užít poslední chvíle než oba zemřeme, zlato," pravila dívka, jejíž jméno jsem klasicky zapomněl. Praktická to žena. Nebýt oddán službě, možná bych její nabídku i přijal.

,,Rád bych čumáčku, ale musím rychle něco zařídit. Zopakujeme si to až svět nebude přehnaně zářit radiací," odpověděl jsem snažíc se odtrhnou oči od jejích krásných křivek a tahajíc vojenský batoh zpod postele. Když jsem se pro něj skláněl, vlepila mi pořádný polibek a já se mohl ještě dotknout její jemné pokožky. Dost pravděpodobně naposledy.

,,Měj se a pokus se nezemřít!" zavolala za mnou, když jsem zabouchával dveře. Dobrá rada. Jen těžko proveditelná.

Kvůli tlačenici utíkajících lidí z hotelu na mě odvoz čekal u vedlejšího vchodu do postranní uličky. Černé auto se zatmavenými neprůstřelnými skly, opancéřovanou karoserií a nenápadnou SPZ značkou řídil vždy stejně nemluvný holohlavý řidič. Nikdy nepromluvil ani slovo, ale na smluvené místo by mě dovezl, i kdyby se měl prostřílet a u toho zemřít. Nikdy jsem takové lidi nechápal, ale dokud byli na mé straně a pomáhali mi přežít, tak jsem si nestěžoval.

Během jízdy jsem měl chvíli času na zjištění důvodu, proč jsem momentálně nemohl trávit svůj čas s krásnou blondýnkou, nebo být na pokoji s o den starší známostí.

Jak se ukázalo, chaos nevládl jen mezi obyčejnými lidmi, ale také mezi politiky. Z pohodlí svých protiatomových bunkrů házeli vinu za válku jeden na druhého. Chvíli jsem projížděl veřejné i neveřejné zpravodajské kanály, ale nic kloudného jsem z nich nevyčetl.

Dovolil jsem si chvíli koukat z okna a přemítat o tom, kam budeme vysláni. O specifikacích útoku jsme se vždy dozvěděli až na základně. NSV rádo a dobře využívalo válek a chaosu k získání vědců, výzkumů či zajímavých prototypů. Za svoji službu jsem převážel mnohé, od nanorobotů přes kuchyňské vařiče až po raketové motory. Zní to jako kurýrní služba, akorát my musíme balík dovést včas, vcelku a ještě se snažíme neschytat kulku do životně důležitých orgánů.

Z úvah o mé práci za víc než slušné peníze mě přerušilo přibrždění u vjezdové brány letiště. Členové letištní ochranky naše auto znali a když nás viděli přijíždět větší rychlostí než rychlou, došlo jim, že nás nesmí zdržovat.

Bylo vtipné, že kvůli utajení jim bylo nakukáno, že v autě sedí nějaký vysoký politik pod ochranou CIA nebo něčeho takového. Přitom si vzadu v autě vezl svůj zadek obyčejný chlápek, středního věku s krátkými černými vlasy, oholenou tváří a celkem namakané postavy. O svoje svaly jsem se staral každý den, jeden nikdy neví, kdy ho pošlou pro nějaký heavy metal. Jen oblečením bych se možná mohl politikům přiblížit. Měl jsem na sobě pořád stejný oblek, ve kterém jsem seděl v baru.

Proto první věta, kterou jsem slyšel po výstupu u malého transportního vojenského letadla, zněla: ,,Jaký byl ples staříků?"

Věta nemohla patřit nikomu jinému než mému kamarádovi a nejbližšímu kolegovi z týmu, Lukáši Drahtovi. O dva roky mladší, malý hubený blonďák byl nejlepším ostřelovačem, co jsem měl tu možnost potkat. Do NSV jsme nastoupili ve stejný rok a hned od začátku jsme si skvěle rozuměli. Sice jsme se po základním výcviku každý specializovali na něco jiného, ale volné chvíle jsme trávili společně. Zatímco Lukáš střílel terče velikosti malé mince na kilometry daleko, já se snažil natlouct do hlavy všechny informace o všech možných i nemožných technologií. Když mi pak konečně na ramenou přistály pomyslné frčky velitele týmu, on byl první, kdo se ke mně přihlásil. A já jsem ho s radostí uvítal.