Scar

Kapitola 2

,,Chyběly princezny, měl si dorazit," ušklíbl jsem se na Lukáše a nastoupil za ním do dvoumotorového letadla.

Kromě dvou pilotů jsme byli jediní pasažéři. Sedli jsme si na jednu lavici podél stěny a batohy hodili naproti na druhou.

Letadlo byla upravená verze rozšířeného výsadkového letounu. Měl natáčecí turbovrtulové motory, které mu umožňovaly nejen kolmý start a přistání, ale díky pokročilé avionice i visení ve vzduchu. Stejně se ale na letištích startovalo klasickým způsobem. Proto jsem se podivil, když piloti začali startovat přímo vzhůru ještě ze stojánky. Důvod jsme s Lukášem neznali, ale ani jsme se na něj neptali. Piloti toho namluvili asi stejně jako řidič a stejně jsme věděli, že by nám nic neřekli. Tak jsme si užívali přetížení při startu a průběh letu jsme využili k vyprávění zážitků z naší krátké dovolené.

Dost možná poslední svobodné dny Lukáš prožil lezením po horách, skalách a dalších odlehlých míst. Jeho zážitky z krás přírody jsem prokládal svými zážitky z krás lidských. Byli jsme si vědomi, že je to možná náš poslední soukromý a klidný rozhovor. Ale o blížící se misi nepadlo ani slovo. Stejně nemělo smysl se dohadovat nad tím, kam a pro co nás tentokrát pošlou. Z počátku kariéry jsme to zkoušeli, ale nikdy jsme to neuhodli. Beztak to bude zase nějaká šílenost.

Pocítili jsme známý pocit snížení rychlosti a klesající výšky. Přerušili jsme debatu o tom, které pivo bychom si dali nejradši jako poslední ve svém životě a podívali se z okna, kde jsme očekávali obvyklý výhled na dlouhou betonovou dráhu a velké jezero hned vedle. Nad jezerem jsme skutečně byli. Jen nad trochu větším. V celém výhledu z okna se odrážela modrá zvlněná tvář moře.

,,Kde to jsme?" zkusil jsem rozmluvit alespoň jednoho pilota.

,,Poblíž Austrálie. Budeme přistávat," odpověděl stroze kapitán a my na sebe s Lukášem vrhli překvapeně pohledy. S Austrálií neměla NSV co do činění, natož zde rovnou přistávat.

Odpověď přišla dřív, než jsme mohli rozvést sáhodlouhou debatu o tom, ve které části Austrálie se naše organizace vyskytuje. Sestoupili jsme blíže k vlnám a já pod námi zahlédl letadlovou loď.

Nebyla to však klasická letadlová loď. Na její palubě jsem poznával stíhačky, vrtulníky a další stroje ze všech koutů světa. Prostě výběr toho nejlepšího z nejlepších, ať už šlo o cokoliv. Na politické napětí se tu nekoukalo, takže tu stály vedle sebe například americké F-42 a ruské MiG-38.

Okamžitě po dosednutí se otevřely dveře a my vyskočili do teplého mořského ovzduší. Mladý desátník, který se nás okamžitě ujal, nás vedl složitým labyrintem plovoucího města do nevelké místnosti nacházející se hned pod můstkem.

Kolem dlouhého stolu stálo jen pět lidí. Zbytek mého pětičlenného týmu, velitelka NSV pro zvláštní operace Natalie Chongová, neznámý muž ve středních letech a místo v čele stolu zaujímal rozvalitý starší muž, který vzbuzoval největší autoritu.

,,Vítejte na palubě letadlové lodi Hidden Knife pánové," pozdravila je vážně Natalie.

,,Představuji vám muže, kterého všichni dobře znáte podle jména. Pan Gregory Rawns."

Všichni v místnosti po sobě vrhli zmatené a překvapené pohledy. Nebýt našeho vojenského výcviku, jistě bychom každý pronesli nějaký sprostý výraz úžasu i zděšení.

Gregory Rawns byl ředitel celého NSV. Nikdo, koho jsem znal, se s ním přímo nesetkal. Kolovaly legendy, že ředitel je jen smyšlená osoba do politických her vedení. To bylo to překvapení. Zděšení jsme byli z toho důvodu, že pokud se tu objevil sám ředitel, nemohlo to obnášet žádné dobré zprávy. ,,Děkuji za představení a uvítání Natalie," pronesl hlubokým ledovým hlasem Rawns a já měl pocit, že v místnosti klesla teplota o několik stupňů.

,,Jak jistě víte, propukla noční můra všech lidí. Před pár hodinami začala jaderná válka. Během doby, co jste byli na cestě byla vyhubena značná část lidstva a všechna velká města přestala existovat."

Slova nechal viset ve vzduchu, aby měla co největší dojem. Naše výrazy však zůstaly bez větších změn. Bylo vidět, že Rawns čekal jinou reakci. Byl zvyklý dělat dojem na politiky a pracovníky v kancelářích. My jsme ale byli tak trochu cynici. Kdybychom nebyli, nemohli bychom dělat naší práci. Samozřejmě, že nám to nebylo jedno, ale těžko by nám pomohly emoce. Navíc nikdo z týmu neměl rodinu, o kterou by se musel bát. Rawns tak přešel do stručné a výstižné řeči.

,,Byli jste zavolání jako nejlepší tým, co NSV má. V oblasti střední Austrálie se nachází jedno průmyslové město. Během jeho ostřelování nejadernými střelami byla zasažena tajná laboratoř ležící nedaleko města. Vaším úkolem je zajistit výsledky jejich výzkumu."

Nic nového, řekl jsem si v duchu, ale nechával jsem ředitele mluvit.

,,Vzhledem k povaze výzkumu k vám dočasně přiděluji doktora Zandru Bocka. Je to vynikající psychiatr. Podílel se na mnoho výzkumech zaměřených na rozšiřující dovednosti člověka pomocí elektromagnetických signálech primárně v mozku."

Od této věty mi celá mise začala sakra smrdět.

,,Se vší úctou pane, ale nemáme ve zvyku brát na mise civilisty. Ani vědátory. Cvokař by se nám všem hodil, ale zdravotnici v týmu už máme," pokynul jsem směrem k Yumi Jangové.

Chongová mě zpražila pohledem. Očividně jsem si k řediteli dovolil příliš. Rawnse moje poznámka však nijak nevyvedla z míry.

,,Váš sarkasmus vás právem předchází pane Tartly. Ale abych uklidnil vaše obavy, pan Bock prošel naším výcvikem stejně jako vy a na střelnici chodí pravidelně, narozdíl od vás. V terénu strávil posledních pět let, pohyboval se na všech divočejších koutech planety. Vlastně se divím, že jste se ještě nepotkali," odmlčel se Rawns jako by nám chtěl dát chvíli na přátelské přivítání. Místo toho jsme se jen s Bockem setkali pohledy a neznatelně přikývli. Kamarádi z nás nebudou, ale záda si pokryjeme. Poznámku o cvokaři všichni přešli bez komentáře. Suchaři.

,,Podrobnosti vám sdělí tady Natalie. Nepokazte si pověst a splňte rozkaz vážení. Jsme v pekle, nečekejte ani pomoc ani slitování. Proto ho neměňte ani vy."

S těmito slovy Rawns důstojně odcházel z místnosti. I přes to, že měl nebyl vysoké postavy, měl pár kilo navíc a holou hlavu jsme se všichni vypli do pozoru a předpisově zasalutovali. NSV sice nebyla vojenská organizace, netitulovali jsme se tituly ani nemuseli za každou větou říkat pane, salutování se ujalo jako gesto úcty k vyšší autoritě.