Scar

Kapitola 9

,,Zmizte z tohoto města! Na válku si můžete hrát i jinde!" zařval po mě jakýsi hluboký hlas z okna doprovázený výstřelem. Škubnul jsem hlavou dolů a moje přilba si zapsala další úspěšně odražený projektil. Střelec očividně nebyl voják, ale se svou zbraní zacházet uměl. Jeho střela se sice o přilbu spíše otřela, ale i tak mohla napáchat velké škody s mým mozkem.

Rychle jsem skočil za blízký vrak auta a opatrně hledal zdroj mé nové výzdoby výstroje. Ve druhém patře domu jsem ho našel. Starší muž, špatně se kryjící vedle okna, právě zápasil se starobylou loveckou puškou. Okamžitě jsem usadil střed zaměřovače přímo na jeho vykukujícím čele a chystal se zlikvidovat střelce. Těsně před instinktivním stiskem spouště jsem se zarazil. Ten muž v okně nebyl žádný střelec. Byl to muž, kterému ničí jeho domov a on se tomu snaží zoufale zabránit.

Starci se podařilo zbraň nabít, vystrčil hlaveň na parapet a snažil se mě zaměřit. Skrčil jsem se za auto ještě víc a čekal uspěchaný výstřel. Čekal jsem asi vteřinu, než zničenou střechu Audiny rozeznělo rychle dopadající olovo.

Opatrně jsem vykoukl a všiml si, že se pánovi zasekla nábojnice v komoře. S pořádnou salvou nadávek a lomcováním se zbraní, se snažil vyřešit palčivý problém. Přemýšlel jsem, co s ním. Nechtěl jsem zbytečně zabíjet civilisty, obzvlášť když ke svému chování měli dobrý důvod. Ale tenhle muž měl zbraň. I když momentálně nefunkční.

,,Ničeho si nevážíte!" řval na mě zapolajic se svou zbraní.

,,Všechno jen ničíte! Nic vám není svaté! Neznáte lásku! Nikdy..."

Tím mi ulehčil rozhodnutí. Jednou střelou jsem ukončil jeho láteření i život. Nemám rád lidi, kteří soudí ostatní. S úlevným vydechnutím jsem pokračoval v cestě za Chrisem a jeho kumpány.

Opatrně jsem zabočil do ulice, kde jsem skupinu naposledy viděl, než na mě začal střílet ten stařík. Bohužel ulice zela prázdnotou. Sakra, blbej dědek, ulevil jsem si. Pomalu jsem postupoval ulicí, nahlížel do rozbitých oken a hledal nějaké indicie, kam skupina šla.

,,Základna veliteli, vojska Británie, Číny a Ruska vstoupila do města," ozvala se mi ve sluchátku Natalie. ,,Tartly, každá strana hrozí, že tam pošle atomovku. To by zlikvidovalo všechny možné subjekty. Musíte někoho sehnat!"

,,Dělám co můžu," odsekl jsem. Samozřejmě, že je vůbec netrápilo, co se stane s námi. Naštvaně jsem na padu aktivoval svolávací tlačítko, které mělo Lukášovi a Zandrovi poslat moji pozici s rozkazem k návratu ke mně.

,,Velitel Nümrleinovi, jak jste na tom Hansi?" rozhodl jsem se kontaktovat druhou část jednotky.

,,Je to tu o držku, ale všichni žijeme," zazněla udýchaná odpověď doprovázená zvuky střelby.

,,Úkol jsme zvládli, ta věcička je na svém místě. Akorát jsme cestou bloudili, nemohli to najít. Navíc tu byly ještě nějaké stráže. Teď se snažíme dostat ven, ale ocitli jsme se přímo uprostřed konfliktu. Jsou tu určitě Číňani a Britové. Navzájem se tu střílí a my se nemáme jak odtud dostat."

To nebylo vůbec dobré. Vzhledem k tomu, že se bojuje hlavně v laboratoři, bylo jasné, že tam jsou cíle veškerých zájmů.

,,Rozumím, dobrá práce. Pokuste se dostat k nám, potřebujeme ještě zajistit subjekt."

,,Rozkaz," odvětil Hans a se slyšitelným výstřelem ukončil spojení. Moc jsem se o ty tři nebál. Bylo mi jasné, že je Hans odtamtud dostane i kdyby měl vystřílet všechno co má. Což dost pravděpodobně udělá.

Ozval se šílený výkřik z další ulice. Rozběhl jsem se k rohu a opatrně nakoukl na místo křiku. Několik desítek metrů ode mě, uprostřed silnice, ležel černoch s páskou přes oko a zakrvácenou bundou.