Scar

Kapitola 4

Po více než půl hodině, cestě přes pět palub a čistě náhodou přes dvě jídelny, jsem se konečně dostal do jedné z nejlépe zabezpečených místností na lodi.

Po ověření totožnosti u strážného jsem vkročil do nejdražšího skladu na této kocábce. Byly zde uloženy snad všechny známé i experimentální zbraně světa. Procházel jsem dlouhé vysoké regály a mezi nepřeberném množství arsenálu jsem poznával řadu systémů, které jsem se svým týmem přivezl.

Pro naší misi jsem si vybral upravenou rychlopalnou pušku s možností posílat na nepřátele buď jednotlivé střely nebo rovnou dávku smrtícího olova. Přidal jsem si ještě víceúčelový zaměřovač, který se dal dle potřeby přepnout například do nočního vidění nebo infračervené kamery. Také jsem si mohl díky němu přiblížit cíl do takové míry, že bych z půl kilometru byl schopen ustřelit nepříteli špičku nosu. Sebral jsem si pět zásobníků po padesáti nábojích a doufal jsem, že to bude stačit. Pro jistotu jsem si vždycky k sobě bral nůž a pistoli ráže 9mm.

Pro poslední část výzbroje jsem šel do oddělení výbušnin. Zde jsem u pracovního stolu potkal Hanse. Tušil jsem, že tu bude, i proto jsem šel právě sem.

Hans byl sice plešatý, ale nedostatek vlasů vynahrazoval dlouholetým, pečlivě opečovávaným, tmavým plnovousem. I přesto, že byl menší postavy, nikdy nebyl pozadu. Většinu svého času trávil na cvičišti, kde s oblibou běhal po několik desítek kilometrů dlouhé polní cestě. A když neběhal, tak sestavoval bomby, granáty a jiné výbušné vybavení.

,,Jdeš si pro nějaké nádobíčko?" zakřenil se na mě Hans jen co mě zahlédl.

,,To si piš. Přeci nepůjdu do akce bez alespoň jednoho pásu granátů u sebe," vrátil jsem mu úškleb.

,,Chci s tebou ještě o něčem mluvit," zvážněl jsem.

,,Máme před sebou dva úkoly. A máme se rozdělit. Víš sám, že bych nás všechny nejraději viděl všechny při sobě, ale takhle to chtějí," začal jsem vážnou debatu.

,,Proč je s tím pak nepošleš do háje? O takovýhle věcech si přeci můžeš rozhodovat sám. Proto jsi velitel týmu."

Zase správná poznámka. I mě to během zastávky v jídelně napadlo.

,,Já vím. Ale kladou mi na důraz rychlost akce. Kdybychom nejdřív šli dát tu jejich hračku na to kam chtějí, utekl by nám čas, během kterého se můžou ty subjekty dostat někam dál a my je nemusíme najít. A pokud bychom nejdřív zajistili ty lidi, tak by nás zase mohli ohrozit během plížení se do laboratoře. Nechci je mít u sebe déle než bude nezbytně potřebné. A NSV je chce u sebe taky co nejdříve," vysvětloval jsem. Hans jen poslouchal a vážně kýval hlavou. Byl jsem rád, že se nešťourá v detailech.

,,Očekávám, že tu jsi, aby si mi sdělil, že s tebou ve skupině nebudu," odhadoval správně.

,,Nejen to. Chci aby si vedl skupinu, která půjde do tý laboratoře. A kromě Michaela bych byl rád, kdyby s tebou šla i Yumi," vyklopil jsem konečně všechno.

,,Ty chceš jít bez zdravotníka? To spíš nám se nic nestane. Vy budete mít na starost výsledek nějakého vyšinutého zkoumání, vám se bude hodit víc. Já odpálím všechny dřív, než mě vůbec zahlídnou. A když náhodou něco projde, Michael je sundá!"

,,Skvělé argumenty, můžeš si jít rovnou sednout na ředitelskou prdel," odlehčil jsem atmosféru.

,,My si vezmeme Zandru. Je to prý i dobrý doktor. A hlavně cvokař, takže na tom budeme mnohem líp než vy," pokračoval jsem. Hans se zasmál a já s ním. I když mi do smíchu ani trochu nebylo.

Rozdělení našeho týmu jsem nevybral náhodou. Zandra musel jít pro subjekt, Michael do laborky. To bylo jasné. Já jsem v podstatě musel jít se Zandrou. Jednak kvůli tomu, že bych nováčka v týmu nedal na starosti nikomu jinému a taky z toho důvodu, že zajištění živého exempláře výzkumu bylo pro NSV největší prioritou.

Hans byl nejstarším členem celého týmu. Byl o pět let starší a v NSV sloužil o tři roky déle než já. Ke mně se dostal po vyvraždění jeho původní jednotky před šesti lety. Už dlouho zastával neoficiální funkci zástupce velitele. Byl na něj absolutní spoleh, každou menší prosbu bral jako rozkaz a ne nebral jako odpověď. Vedení týmu by nikdy nevzal, podle jeho slov by šlo o mrhání jeho talentem, který leží u doposud nevyrobených bomb. Nikdo jsme mu to nebrali. Na vedení samostatné menší skupinky byl však více než vhodný.

Pravdou je, že jsem řešil, co s Yumi a Lukášem. Nechtěl jsem Michaela s Hansem posílat samotné. Zdravotnici bych samozřejmě uvítal, taky jaký blázen by odmítal někoho, kdo mu může zachránit život. Jenže Lukáš je jednak nejlepší ostřelovač co znám a také si během dlouholetého přátelství perfektně rozumíme i v boji. Často si pokryjeme záda aniž by ten druhý vůbec tušil, že je v nebezpečí. Stačilo mu pohledem naznačit nejistotu a hned hledal, z čeho by mohla pocházet.

Nakonec jsem se rozhodl jednak na základě vyřknutých argumentů a částečně také dle intuice. Sice jsem nevěřil, že moje kroky řídí Bůh, ale na instinkt jsem byl ochoten dát.

Před závěrečným rychlým briefingem a odletem směr peklo jsme měli ještě asi dvě hodiny času. Většina z nás tento čas využila ke spánku. Když jsem kolem poledne uléhal na jednu ze zavěšených paland, tak jsem si uvědomil, že jsem vzhůru už přes dvacet šest hodin vzhůru. Sice jsme byli na nedostatek spánku zvyklí, ale také nám bylo jasné, že je dost dobře možné, že se ke spánku jen tak nedostaneme. Nervozita se s blížícím se výsadkem stoupala a nedávala mi moc prostoru usnout. Pokusil jsem se myslet na blondýnku u baru a zkoušel vymýšlet různé scénáře, jak by tak večer probíhal. Nedalo mi tak velkou práci najít pro mě ten nejlepší, u kterého jsem bych schopný s úsměvem na rtech usnout.