Scar

Kapitola 8

,,RAKETAAAAAA!!!" zařval Lukáš a všichni tři jsme se rychle skrčili u stěny. V další vteřině se zem pod námi otřásla, ozvala se příšerná rána která trhala uši a hned na to se společně s prachem přiřítila tlaková vlna, která se nás nemilosrdně snažila přitlačit k zemi.

Připraveni na tlakovou vlnu, částečně schovaní za stěnou, nám nedělalo větší problém vlnu ustát, ale dům naproti už dlouhotrvající ostřelování nevydržel. Střecha se propadala a narušené základy se rozhodly vypovědět dlouhotrvající službu a začaly se lámat. Dům se nebezpečně nakláněl přímo do uličky, ve které jsme byli skrčeni.

,,Pryč!" křikl jsem a hnal se ulicí pryč od padajícího obydlí. Těsně před dopadem jsem koutkem oka zaregistroval pohyb. Z domu se snažila dostat rodinka s dvěma dětmi. Až příliš pozdě zjistili, že se z domu už nedostanou. Trochu blbý nápad, schovávat se v domě. S povzdechem nad tím, jak je válka hrozná, mi zmizel nový hrob rodiny z dohledu, jak se zvedla masivní vlna prachu.

Utíkali jsme dál až jsme zahnuli na jinou velkou ulici, která směřovala k místu dalšího možného výskytu našich cílů. Všichni jsme se přitiskli za rohem ke stěně a nechali kolem sebe prohnat zbytek prachu a sutin z padlého domu.

,,Na konci té budovy vlevo by měla být kamera kde byl viděn další cíl," oznámil jsem klukům. Všiml jsem si, že na střechu budovy vede žebřík.

,,Lukáši, běž nahoru. Budeš nás se Zandrou krýt. Dávám ti volnou ruku v palbě, ale víš co. Potřebujeme je živé."

,,Jasný šéfe, způsobit jen pěkně velkou jizvu," zašklebil se blonďák a vyrazil po žebříku vzhůru.

Možná to byla jedna z mých menších úchylek, posílat ho pořád někam nahoru, ale viděl jsem v tom několik výhod. Lukáš měl díky výškové výhodě dobrý přehled o situaci, klid na střelbu a já zase dobré krytí, které nebylo hned vidět.

Se Zandrou jsme opatrně postupovali podél stěny a sledovali všechna možná místa, odkud by nás mohl někdo napadnout. Z oken protějšího domu jsme občas zahlédli ustrašené tváře, které doufaly, že válečný masakr přečkají ve svých domovech. V duchu jsem je odepsal a soustředil se na ulici přede mnou.

Blížili jsme se ke křižovatce, kterou měl navštívit jiný objekt našeho zájmu. Vyvolal jsem si na padu obraz z té kamery a snažil se zapamatovat si onen obličej. Fotka byla sice rozmazaná, ale i přesto bylo poznat, že se na ni vysoký černoch s páskou přes pravé oko vloupával do obchodu s oblečením. Očividně má rád výprodeje, zasmál jsem se pro sebe.

Na oné křižovatce jsem černocha nepotkal. Místo toho jsme narazili na skupinku obyvatel, která se snažila opustit město i se svým majetkem. Tři muži a jedna žena nesli s sebou starou dřevěnou skříň. Naše překvapené pohledy se střetly s jejich. Zastavili se uprostřed pohybu přímo v křižovatce a zírali na naše pušky.

,,Stěhovací na křižovatce," řekl jsem do vysílačky Lukášovi. Soudě podle odmlky jsem si dokázal představit Lukášův nechápavý výraz. Člověk se musí odreagovat i v takto vypjatých situacích.

,,O čem to k sakru mluvíš?"

Nechal jsem ho, ať to pochopí sám. Vzhledem k jejich neškodnému vzezření a klidnému až vtipnému počínání jsem se rozhodl je oslovit.

,,Nebojte se, nechceme vám ublížit. Jen bychom rádi věděli, jestli se zde nepohybovali podezřelé osoby, které jste tu dřív neviděli," zvolal jsem na ně a zvedl obranně prázdné ruce.

,,Zrovna dneska je tu spousta lidí, co tu nikdy nebyla. Vy jste toho příkladem," odvětil asi padesátiletý muž, který držel pravděpodobně nejvíc váhy skříně.