Scar

Kapitola 10

,,Základna veliteli, potvrďte příjem," uslyšel jsem v opět v provozuschopné vysílačce.

,,Jo, slyším," odvětil jsem mírně podrážděně, zatímco jsem se skláněl nad jednookým zachráncem/útočníkem a sledoval Zandru, jak mu zkušeně kontroluje životní funkce.

,,Ztratili jsme obraz i vaši vysílačku. Co se stalo?" ptal se hlas neznámého muže.

,,Nějaký psychopat mi nožem projel hledí jak kdyby to bylo máslo. Ale máme zajištěn subjekt, chystáme se do evakuační zóny. Jak je na tom Hans?" zajímalo mě.

Na druhé straně bylo nezvykle dlouhé ticho.

,,S druhou částí týmu jsme ztratili kontakt," začal nervózně muž u vysílačky. Čekal jsem na pokračování zprávy, avšak vysílající podezřele dlouho mlčel.

,,Pokračujte zpět na letiště, letadlo na vás bude čekat. Zapněte si všichni vysílače polohy na kanálu osm a vysílačku do módu delta," pokračoval nervózně muž. Kdyby byl vedle mě, dočkal by se minimálně pohlavku.

,,Co je s ostatními?!" skoro jsem zařval do vysílačky. Zandra s Lukášem se na mě polekaně podívali.

,,Vojáku, splňte rozkaz. Na dotazy tu není čas." zaznělo ledovým hlasem, který udusil moji naštvanost na poslední zprávy i minuty. Pokud jsem se nemýlil, tak hlas patřil přímo Rawnsovi. Máme úkol a musíme ho splnit. Přesto jsem se neubránil myšlenkách na Hanse, Yumi a Michaela. Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem si uvědomil, že už je asi nikdy neuvidím. Další oběti války, o kterých se ani nikdo nedozví.

,,Rozkaz." potvrdil jsem skrz zaťaté zuby.

S velkou nelibostí jsem přetlumočil rozkaz a přikázal klukům připravit černocha k transportu. Lukáš jen pohledem vyřkl obávanou otázku. Ani jsem mu nemusel odpovídat. V mých očích si přečetl odpověď.

,,Kanál osm je méně šifrované pásmo, které nejde přes tolik našich satelitů. A při deltě můžeme se základnou komunikovat všichni," okomentoval rozkaz Lukáš. Samozřejmě, že jsem to věděl, ovšem obavy v jeho hlase mě donutily se nad tím víc zamyslet.

,,NSV sama má problémy, nemusí udržet maximální zabezpečení, proto přechod ke konvexním zařízením. Je ale divný, že i přes takový průšvih nás chce udržet ve spojení. Přeci by nás normálně na nějakou dobu odstřihla a po problému kontaktovala," dokončil myšlenku. Otázka, jestli po problému bude koho kontaktovat, pomyslel jsem si. Přeci jen jsme v jaderné válce.

,,To je zase den," povzdechl si a pomohl Zandrovi sbalit svoje příslušenství. Improvizovaným postrojem z lan kluci vytvořili postroj, který jim umožňoval značně větší subjekt nést.

,,Má nebezpečně nízký puls, ale tlak je v normě. Taky dýchá pomaleji. Také zaznamenávám zvýšený objem bílých krvinek. Ale nějak mi to nesedí. To tělo je až moc klidný," popsal nám se zájmem Zandra, v jehož hlase bylo jasně poznat, že by černocha nejraději na místě pitval, aby té záhadě mohl přijít na kloub. Já bych náš subjekt měl zase nejraději z krku.

Kdyby spíš než na výzkum myslel na lidi, pomyslel jsem si. Já přišel o většinu týmu a on se rozplývá nad někým, nebo spíš něčím, co mě taky málem zabilo.

,,Váš jediný úkol je udržet ho v klidu a dostat na letiště, kde na nás bude čekat letadlo," usadil jsem Zandru možná až příliš příkře.

Postupovali jsme opatrně a pomalu. Nepříjemně pomalu. Z jihu, ze směru od letiště se ozývala nepřetržitá střelba. Ovšem ta přicházela i z centra města. Dostávali jsme se do kleští. Podíval jsem se na svůj pad, jestli nedostanu nějaké aktuální snímky bitevního pole a informace o pohybu nepřátel. K mému zklamání se na padu neukázaly žádné informace. Ani ty základní, jako snímky povrchu s naší polohou.