Scar

Kapitola 5

,,Vstávej lenochu, uletí ti letadlo," smála se Yumi, když mě budila.

,,Jako by vám to vadilo, kdybych pokračoval v zasloužené dovolené," opětoval jsem ještě se zavřenýma očima.

,,Beztak by si nic nedělal. Chyběli bychom ti, veliteli," zavtipkoval pro změnu Lukáš.

,,Našel bych si jiný děti na východu," vrátil jsem narážku a začal se oblékat do bojového oblečení.

,,Kdo ví, kolik tvých dětí už běhá po světě!" přisadil si Hans. Po tomto komentáři se všichni rozesmáli. Do stejné briefingové místnosti, do které jsme byli uvedeni poprvé, jsme tak v plné polní vešli ve veselé náladě.

,,Vidím, že vám místní vzduch svědčí. Možná byste se mohli přihlásit sem, až se vrátíte," přivítala nás Natalie.

,,Takovou radost bychom ti přeci nemohli udělat," zahubila se Yumi.

,,Přejděme k věci. Máme nové informace ohledně subjektech na útěku. Neznámé identity, ale máme jejich aspoň částečný popis."

Uprostřed stolu, na holografické projekci, se vznesla první rozmazaná tvář. Jednalo se o kluka, určitě mu nebylo více než dvacet let. Tmavá pleť byla na mnoha místech proložena tmavými fleky modřin. Dlouhé černé vlasy mizely ze záběru. Vypadal dosti naštvaně. Ale to s největší pravděpodobností dělal nedokonalý obraz projekce a nedostatek informací.

Stejně jsem nechápal, jak se vůbec k takovým věcem jsou schopni na dálku dostat.

Druhý obličej patřil též mladému, asi desetiletému chlapci. Podle projekce byl bílý jako křída, krátké zrzavé vlasy jakoby stály zděšením a doplňovaly tak vyděšená malá očka.

Nedokázal jsem si představit, jak s nima budeme jednat a jak je donutíme aby šli s námi.

Třetí obličej patřil ještě mladší holčičce. Jestli to řadili sestupně, tak nám tu za chvíli ukáží batole.

Holčička měla dlouhé bílé vlasy, malý nos a bystrá očka blízko u sebe. Nebýt toho, že se jedná o výsledek nějakého pokusu, tak bych řekl, že je to docela roztomilá sedmiletá holčička.

,,Tyto objekty se nám podařilo zaznamenat nejlépe. Máme zde ještě několik možných tváří, ale u těch jednak nevíme, zda se jedná o objekty ani zda tak vůbec vypadají. Jedná se většinou o záběry z pouličních nebo bezpečnostních kamer, ale vždy se drží ve stínu, slepém úhlu a daleko. Koukněte na ně, třeba se vám to bude hodit," Natalie mezi nás rozhodila štos papírů. Všichni jsme je přelítli očima a snažili se zapamatovat co nejvíc. Z praxe jsme věděli, že může pomoci každý detail. Navíc když jdete do úkolů, kde vlastně nevíte, pro co jdete, jak to vypadá, jak se to chová nebo jak to třeba voní. Jen víte, že se vás možná pokusí zabít.

Během prolistovávání desítek fotek obyčejných můžu, žen i dětí mě zaujala hlavně jedna. Šlo očividně o městskou kameru snímající hlavně nějakou křižovatku. V rohu fotky se však ve stínu krčily dvě postavy. Po bedlivějším pohledu bylo možno rozeznat, že jedna postava na druhé klečí a neúprosně ležící postavu mlátí přímo do hlavy. Klečící postava měla přes sebe hozenou kapuci, přesto byla jasně rozeznatelná velká jizva, která se jí táhla od oka přes celou tvář. Z toho pohledu mě mírně zamrazilo. S tím člověkem bych se rozhodně nechtěl setkat.

,,Interní informace vám poví váš velitel. Tartly?" vytrhla mě z mírného zděšení nad fotkou Natalie a přenesla mě zpět na palubu.

,,Ehm, jo, děkuju," vstal jsem rozpačitě a snažil se nedávat najevo, že se mi do té mise chtělo méně a méně.

,,Po mé rozvaze a debatě s Hansem jsem se rozhodl, dle rozkazu, nás rozdělit do dvou skupin. Skupina A bude mít za úkol zajistit subjekt a dopravit ho do evakuační zóny. Skupina B půjde do laboratoře a nainstaluje to udělátko. Áčko povedu já, Lukáš mi bude krýt záda a Zandra se postará o ten subjekt. Béčko povede Hans, ten se dovnitř laboratoře určitě nějak dostane. Půjde s ním samozřejmě Michael, aby nainstaloval tu věcičku a do trojice s nimi půjde Yumi. Každý tým tak bude mít někoho, kdo mu ošetří případnou bolístku.

Pokud skupina B bude mít hotovo dřív, než my zajistíme cíl, přidá se k nám a pomůže nám. Pokud by nemělo smysl jít za náma nebo bychom měli hotovo, evakuují se a všichni se setkáme tady. Nějaké dotazy?" ukončil jsem svoje řečnění.

,,Poskytne nám NSV plány budovy nebo něco, co by nám mohlo pomoc najít tu jejich serverovnu?" Otázka mířila od Michaela a byla mířena na Natalii, která se ráda ujala slova.

,,Momentálně na tom ještě pracujeme, zatím toho moc nemáme. Během cesty vám to pošleme do vašich padů. Teď už v nich máte co nejpodrobnější mapu města, pozemků laboratoře a okolí," neodpustila si zachvástání Natalie.

,,Vzhledem ke globální situaci máte v letadle připravené přídavné nádržky s kyslíkem, každý jednu rezervní masku, tři filtry a roli titanových vláken. Dle průzkumu v oblasti není nebezpečně zvýšená radiace, ale jednak nevíme co se skrývá v laboratoři a taky nevíme, jestli si nějaká jaderná raketa nenajde ve vašem okolí cíl.

Dále máme potvrzeno, že se k Austrálii blíží velké výsadkářské letadlo patřící čínsko-korejské špionážní rozvědce. Neznámé samozřejmě úmysly, ale čekáme v oblasti zvýšený zájem. Nemusíte je všechny nutně zabít, špatně se to vysvětluje," ukončila proslov Natalie a já si jen tak v duchu představil, jak Rawns někde vysvětluje, proč zrovna jeho partička magorů pozabíjela elitní jednotku nějakého komanda. Na rtech mi hrál slabý úsměv.

,,Pokud nikdo nemá žádný další dotaz, tak vám přeji hodně štěstí a padejte k letadlu."

Jestli se nedožiju konce, tak tohle budou poslední slova, které od této jízlivé dámy uslyším. To by šlo.

Stejné transportní letadlo, kterým jsem se dostal na loď na nás čekalo přímo uprostřed vzletové paluby. Nasoukali jsme se do trochu stísněné kabiny a přidali si do batohu slíbenou výbavu. Vychutnal jsem si okamžik kolmého startu a nabrání vysoké rychlosti blízko u země. Technika starých radarů, před kterými byl let nízko nad zemí účinný už pominula, ale stále se tím dal získat čas k dobru, než by nás nepřátelé zachytili. Počkal jsem si na překročení rychlosti zvuku, malým okýnkem sledoval vzdalující se loď, a pak jsem se dal do kontroly mého padu na levé ruce.

Pročítal jsem si pár nových informací ze světa. Všude se válčilo, mírové dohody byly zahozeny, každý se staral jen o sebe a vysoce postaveným politikům ani trochu nezáleželo na (doslova) dopadu jaderných hlavic na civilní obyvatelstvo. Díval jsem se na fotky velkých měst jako Paříže, Tokia, New Yorku a jiných. Všechny fotky vypadaly podobně. Většina domů byla smetena z povrchu, auta byla roztroušena různě po vybombardovaných ulicích, veškerá zeleň zmizela a vše pokrýval šedý prach.

Nedalo mi to a vyhledal jsem si fotky z rodného Dublinu. Jaderného útoku byl ušetřen, ale ostřelování se nevyhnul. Poznával jsem ulice, ve kterých jsem jako puberťák chodíval před školou, bary, ve kterých jsem balil první holky i místa, kde jsem trávil volný čas se svojí snoubenkou.

Když ji diagnostikovali nějakou neznámou nemoc, jejíž jméno bylo složitější než trojný integrál, hledal jsem všude po světě lék. Zkoušel jsem všechny možné nemocnice, výzkumné instituce a dokonce i černý trh. Našel jsem. Den poté, co mi snoubenka umřela v náručí. Zoufalství, vztek, žal a smutek jsem chtěl ukonejšit tím, že jsem chtěl narukovat do armády. Když se mě ale ptali, proč chce absolvent Harvardu do první linie, a já jim vyklopil pravdu, nabídli mi možnost vstoupit do NSV. Snažím se tak alespoň trochu odčinit svůj neúspěch s hledáním léku.

A teď tu sedím v průběhu jaderné války, svět se v peklo obrátil a já jedu zachraňovat nějaký pokusný děti. Jak by řekl můj bývalý spolužák, svět se v prdel obrátil.