Scar

Kapitola 6

,,Dostáváme se nad pevninu, očekáváme nepřátelskou palbu," oznámil suše jeden z pilotů. Zvedl jsem hlavu od padu a rozhlédl se po týmu. Nikdo na sobě nedával nic znát. Taky proč, vždyť naše mise může skončit dřív, než vůbec začne.

Seděl jsem v zadní části letadla, hned u výklopné rampy, ze které budeme opouštět letadlo. Měl jsem tak krásný výhled na všechny členy. Hans naproti mně pořád dokola rozkládal a skládal jednu ze svých pistoli. Michael vedle něj si dělal něco na padu, očekávám, že vymýšlí ještě nějaké vychytávky. Nejblíže pilotům na protější lavici seděla Yumi. Vedla vášnivou debatu se Zandrou sedícím naproti. Mleli něco lékařskýho, ale jednak byl v letadle celkem hluk a taky jsem medicíně rozuměl asi jako baletu.

Kouknul jsem na vedle mě sedícího Lukáše, který měl klasicky sluchátka a vyťukával si nohou a rukama nějaký jistě velmi slavný a starý hit. Když si všiml, že na něj koukám, sundal si jedno sluchátko a nahnul se ke mně. Pravou nohou dál držel rytmus.

,,Tak co veliteli, co říká tvůj šestý smysl?"

Můj ,,šestý smysl" byla menší fáma kolující mezi operačními týmy. Před každou misí, těsně před výsadkem, jsem měl prostě nějaký pocit. Neumím to popsat, ale žádní motýlci v břichu to nejsou. Bohužel se můj smysl většinou nemýlil. Vždy, když jsme v misi někoho ztratili, měl jsem ten samý pocit co nyní. Pocit, který se mi dlouho vyhýbal.

,,Že to bude dobrý," odpověděl jsem a snažil se přitom usmát. Výsledkem byl spíš smutný škleb.

,,Tak to jsme v cajku!" plácnul mě po rameni Lukáš, nasadil zpátky sluchátko a pokračoval v určitě chytlavé melodií.

Nechtěl jsem jeho nebo ostatní znepokojovat, že mám špatný dojem z mise a že se bojím, abych o někoho nepřišel. Tým byl víc než rodina.

,,Připravte se na přistání!" zvolal pro změnu druhý pilot a já cítil znatelné zpomalení. Během letu nad pevninou na nás neletěla jediná raketa, nebyl vypálen jediný projektil. Až moc klidný let na můj vkus.

Všichni jsme si připnuli zbraně do pohotovostní polohy, zapnuly obleky a nasadily helmy s hledím. Aktivovali jsme lokalizátory, naladili vysílací kanály a já zkontroloval spojení mezi sebou i se základnou. Zároveň jsem se podíval na pad, jestli vidím pozice všech členů. Poté jsme se postavili mezi lavice a čekali na dosednutí.

Začali jsme klesat a já měl chvíli času podívat se okýnkem ven. Zaprvé jsem se hrozně lekl, protože těsně kolem nás proletělo startující dopravní letadlo. Natalie se svým týmem dobře odhadli, že tu bude zmatek.

Po mírném šoku jsem si začal všímat dalších věcí. Hlavně hořícího města zahaleného v písečném prachu. Ohniště jménem Alice Springs leželo v údolí několika mírných kopců obepínající celé město. Hlavní cesta, která vedla ze severu na jih byla přecpána civilními auty, která chtěla ven z města a armádními vozidly, která mířila naopak do města. Nebyl jsem si zcela jist, proč je toto místo tak žádané, ale dost možná o laboratoři vědělo až moc států.

,,Minuta!" zakřičel jeden z mluvných pilotů.

Odjistili jsme zbraně a začali spouštět rampu. Hans, ověšený zbraněmi jak vánoční stromeček, si pro přílet zvolil těžký, obouruční kulomet, klekl si a byl připraven nám přistávací místo vystřílet. Naštěstí to nebylo potřeba. Ve změti přistávacích a hlavně odlétajících strojů na nás nikdo nečekal. Piloti šikovně vmanévrovali na kraj toho chaosu, blízko severnímu okraji letiště.

Ještě než se letadlo vůbec stihlo dotknout země, Hans už seskočil z rampy a automaticky hledal případné ohrožující cíle. Hned za ním vyskočil Michael a pomáhal mu s krytím. Za nimi jsme v krátkém sledu pokračovali Lukáš, Yumi, Zandra a nakonec já. Všichni jsme utvořili obranný kruh a začali se přesouvat k plotu. Ohlédl jsem se zpět ke startujícímu letadlu a přes malou škvíru mezi zavírající se rampou a trupem jsem viděl zvednutý palec jednoho z pilotů. Oplatil jsem mu gesto, ale to už se stroj stáčel a mizel co nejrychleji pryč.