The story of Alec Lightwood

Noci plné hrůz

Opět jsem se vzbudil orosený potem a s hrůzou v očích. Prohrábl jsem si vlasy a vylezl z postele. Došel jsem do kuchyně a napustil si do sklenice vodu. Už čtvrtou noc mě ve spánku doprovází noční můry a vůbec netuším, jak to zastavit. Po tom, co jsme se z Idrisu vrátili zpátky do New Yorku, se necítím ve své kůži. 

Bál jsem se znovu usnout a tak jsem se převlékl a šel do místnosti, kde jsem každý den podstupoval tréninky boje. Potřeboval jsem ze sebe ten strach dostat, potřeboval jsem vypustit vše, co mě užírá vevnitř a nikdo o tom nemá ani páru. Nechci ostatní zatěžovat svými problémy. Dokážu se s tím poprat sám, říkal jsem si v duchu. 

Vzal jsem si jednu z dřevěných holí a začal s údery. Pak se ale přede mnou objevilo stvoření, o němž se mi zdávalo v mých nočních můrách. Byl to démon. Ve dnech, kdy jsem si prostudovával vše o démonech, jsem se o tomto netvorovi snažil najít jakoukoliv informaci, ale zdálo se jako by neexistoval, jako by se s ním ještě nikdy nikdo nesetkal. Měl drápy jako jiní démoni, měl oči jako temnota a prázdnota v jednom. Jeho kůže byla jako spálenina, vypadal dost obdobně jako jiní démoni. Jenomže já věděl, že tenhle měl schopnost, kterou jiní neměli. Uměl se proměňovat v to, čeho se lidé báli, nebo naopak v to, po čem nejvíce toužili. Také mě na jeho "přirozeném" vzhledu zaujalo to, že měl dost hlubokou ránu na levém boku, jeho krev byla však čistě bílá jako mléko. 

"Co jsi ksakru zač? A jak ses sem dostal?" vyštěkl jsem na něj a nevěděl, co si mám počít. Netvor ho pozoroval a pomalu kráčel kolem lovce jako šelma kolem kořisti. Tohle byl Insitut, chráněné místo, kam by se těžko démon dostal. Leda...leda, že by uprchl z vězení, napadlo mě. A zatímco jsem přemýšlel nad možnostmi jeho vniku do newyorského Institutu, se proměnil. A já jen ohromeně zíral před sebe, protože ačkoliv netvor zůstal netvorem, proměnil se na upíra té noci, kdy s Jacem málem umřeli. V tom jsem už neváhal a udeřil dřevěnou palicí po upírovi. 

"Pamatuješ si na mě, prcku?" zeptal se škodolibě, když snadno odrazil můj úder. 

"Tentokrát umřeš," pronesl jsem k němu a nepřestával na něj útočit. A když se mi ho konečně podařilo dostat k zemi, on se jen smál jako pominutý. 

"Myslíš, že takhle snadné to bude, malý lovče?" Ani jsem se mu nesnažil odpovědět a hodlal zabodnout mu tu dřevěnou zbraň přímo do jeho srdce. Jenže když se zbraň dotkla jeho těla, najednou jako by se vypařil. Jako by tu ani nikdy nebyl. 

"Alecu?" ozvalo se za mými zády a já se za tím hlasem otočil. Jace si mě podezíravě měřil. Já jen přerývaně dýchal a snažil se zamyslet se nad tím, co se tu před chvílí stalo. Blázním už? zeptal jsem se sám sebe, zatímco blonďák přešel pomalu ke mně a vzal mi palici. Nejspíš se bál, abych si neublížil. Já mu jen hleděl do očí a asi jsem nevypadal moc dobře, když mě pak vzal do ošetřovny kvůli pár odřeninám a protrženému obočí. Byl jsem ale vděčný, že se na nic neptá, ale je mi jasné, že mu to pak budu muset vysvětlit.