Gayhouse

Gayhouse [první díl]

~~ Dnes je to přesně rok, co jsem se rozhodla tuto povídku zveřejnit na blog. Očekávala jsem jen velmi málo lidí, koho by toto mohlo nadchnout, proto jsem byla neskutečně v šoku a hlavně velmi šťastná, když povídka měla takový úspěch, jako měla. Proto ji chci přinést i sem. Upřímně nevěřím, že by mohla mít takový počet hodnocení a komentářů, jako tomu bylo před rokem, právě proto, že už to spousta lidí četla... ale byla bych moc, moc, moc pyšná, kdyby ano. Nějak nevím, co víc říct. Díly jsou napsané a budu je přidávat jen s úpravami, nejpozději jednou týdně, když budu stíhat :) Love, Carlie ~~

Stál jsem na štěrkové příchodové cestičce před starším, ale zase ne zanedbaným, domem. Vítr si pohrával s neposednými kučerami a zalézal pod volný svetr, co jsem měl na sobě. Mé zelené oči skenovaly každičký kousek omítky. Duhová vlajka nade dveřmi mi napovídala, že toto je budova, jíž jsem hledal.

Víte, je těžké vyjít ven s tím, co jste. Čekal jsem, že ne všichni pochopí, věděl jsem, že přijdu o ty přátele, kteří si na přátele jenom hráli, o ty, co tomuhle nerozumí a nepodporují to či jim to přijde nechutné. Věděl jsem, že to nebude procházka růžovým sadem, jako vlastně celý život v tomhle těle, těle homosexuála. Ale nečekal bych, že mě kvůli tomu otec vyhodí z domu, v šestnácti.

Proto jsem našel toto místo, gayhouse, kus za městem.

Výdechem jsem se povzbudil k chůzi. Vytáhl jsem si úzké černé džíny, urovnal svetr. Sebral jsem sportovní tašku s věcmi, rozcházeje se k budově, kde bych mohl nalézt úkryt.

Chtěl jsem zazvonit nebo zaťukat, prostě se nějak ozvat. Ale nic podobného zvonku jsem nenašel a hudba uvnitř, doléhající až ke mně i přes zavřené dveře, byla patrně tak moc hlasitá, že nějaké klepání by nikdo neslyšel. A tak jsem vzal za kliku s němým přáním, ať je otevřeno, což také bylo. Opatrně jsem se vkradl dovnitř a zase za sebou zavřel.

Ostražitě jsem se rozhlížel po tmavé předsíni.

Byla tu zvláštní atmosféra. Taková... tvrdá. Tma, hlasitá hudba a i přes ni dobře slyšitelné vzdechy. Pomyslel jsem si, co tu vlastně dělám, že bych měl zase rychle vypadnout. Avšak zvědavost mě přiměla jít dál, k místnosti, odkud vycházely všechny zvuky značící život.

„Co tu hledáš, mladej? Tohle není supermarket," chytnul mě najednou kdosi za rameno, až jsem vylekaně nadskočil a maličko vypísknul, ale otočil jsem se a statečně se na dotyčného podíval.

Byl to muž, řekl bych tak pětadvacet, možná ani to ne. Poměrně vysoké postavy, nebo alespoň oproti mému drobnému já. Na hlavě rozcuchané hnědé háro, modré oči. Oproti hlasu a tomu tónu, jakým mě oslovil, docela milý úsměv. Na sobě měl volné tílko, které vlastně skoro nic nezakrývalo, naopak dobře ukazovalo všechna jeho tetování a k tomu volné tepláky, u kolen se zužující a zvýrazňující jeho hubená lýtka. Na nohách vansky, bez ponožek.

Zvedl jsem pohled zpět k jeho obličeji a hrdinně prohlásil: „Taky jsem nehledal krám, ale buzny."

Muž se uchechtl.

„Našel jsem," zhodnotil jsem to odměřeným pohledem na něj, stylu větší buznu jsem neviděl.

„Jsi docela drzej, prcku," usmíval se a skenoval pohledem i on mě. Nohy ohodnotil kývnutím, volný fialkový svetr úšklebem a zastavil se na mé hlavě. Nevím, zda ho víc zaujaly kudrliny, nebo čelenka z kusu staré košile, každopádně se zde pohledem zdržel docela dlouho. Dokonce přivřel oči, jako by nad něčím zaujatě přemýšlel.

„Hazza," opravil jsem ho.

„Buzna," zašklebil se, čímž se patrně pokusil naznačit, že pro něj jméno nemám, „tak co tady chceš?"

„Azyl. Otec mě vyhodil, když jsem mu oznámil, že já radši penisy."

„Hezká story, brouku, ale tohle není charita. Bydlí tu ti, co mají jak zaplatit," sjel mě dalším pohledem, načež se otočil k odchodu. Zjevně jsem ho už dál nezajímal.

„Notak," vydal jsem se za ním se škemráním. Cupital jsem za ním jako štěně za páníčkem. „Nemám kam jinam jít. Jsem jen malej blbej šestnáctiletej nevinnej..."

„Už proto tu nemůžeš zůstat," zarazil má slova. Prudce zastavil a otočil se, až jsem do něj vrazil. Nijak mi to nevadilo, budu ho třeba i svádět, jen aby mě tu nechal. Proto jsem zůstal stát natištěn na něm, jen jsem pozvedl hlavu, abych po něm mohl hodit nechápavý pohled. Taky jsem se pokusil o pohled kocoura v botách, aby mě tu nechal.

Uchechtl se a ustoupil.

„Zaprvé tohle na mě nezkoušej, jsem proti takovým pohledům až moc dobře obrněn," zasmál se, „a zadruhé... Nemůžeš tu zůstat."

„Ale proč ne?" kňuknul jsem.

„Jsi moc mladej a nevinnej na to, abych tě tu nechal," usmál se omluvně. Přistoupil ke mně a chytil mě za bradičku, hlavu mi zaklonil. Jako bych snad měl očekávat polibek. Těkal mezi mýma očima. „Jsi takový kotě, nemůžu dovolit, abys žil v tomhle."

„V čem?" zajímal jsem se opatrným šeptem. Byl moc blízko. Stačil by jediný drobný pohyb a skončil bych u něj v polibku.

„Všichni šukaj se všema. Každému tady je nejméně dvacet. Jsi na to — moc — mladý!" vydechl mi do obličeje. Sebral mi slova, nejen tou informací, ale hlavně tím výdechem. Chce mě odehnat a místo toho mě tu svádí. Což mi připomnělo, že jsem ochotný ho i svést, aby mě tu nechal.

Povytáhl jsem se na špičky a opatrně se přiblížil. Neuhnul, tak jsem si dovolil dotknout se rty jeho. Neznámého muže, to jsem to dopracoval. Cítil jsem se jako děvka, jako malá nicotná děvka, co potřebuje prachy a vyspala by se pro to s kýmkoliv.

Nehýbal jsem se, nelíbal jsem ho. Jen jsem se ho dotýkal, nic víc. Ani on nic nedělal, neodstrčil mě, nepolíbil mě, nic. Po chvíli jsem se stáhl se sklopenou hlavou, čekaje jeho ortel. Jestli mě po tom, co jsem si dovolil, vykopne definitivně, nebo to zabere.

„Dovolil sis hodně, víc, než si na mě dovolil kdokoliv," pronesl po chvíli nervózního ticha.

„Udělám všechno, co chceš, abys mě tu nechal. Prosím," zašeptal jsem, pohled stále zabořený do podlahy.

„Všechno, co chci, je to, abys nedělal vůbec nic. Když slíbíš, že se nebudeš zapojovat do jakýchkoliv takovýhle věcí, můžeš tu zůstat. Jestli zjistím, že s někým něco máš, poletíš odsud, jasný?" zašeptal mi do kudrlin.

Nadšeně jsem vypískl a prudce po něm skočil. Silně jsem ho objal. Slyšel jsem jeho překvapený úsměv a po chvíli nejistoty mi jednou paží objetí oplatil.

„Najdeš si nějakou brigádu, abys tady nemusel celé dny být zavřený a aby sis vydělal jak pro sebe, tak na nájem, dobře? A o všem, co děláš, budu vědět! Odteď jsem já tvůj otec a bez mého svolení se ani nehneš," zavrněl. Odtrhl mě od sebe a pro zdůraznění svých slov mnou zatřásl.

„Jistě, tati," ujistil jsem ho s úsměvem.

„Ještě jedna věc, ty pískle. Jsem Tomlinson, jen a jedině pan Tomlinson! Nejsem tvůj kámoš, nejsem tady ničí kámoš, jsem šéf. Vykej mi!" rozkázal přísně, jeho přívětivý úsměv byl rázem pryč.

Tady platí pravidla.