Gayhouse

Gayhouse [dvacátý první díl]

Povídal jsem si zrovna s jednou postarší dámou, upíjející své krátce předpolední kafe, když do pekárny vešel Louis. Široce jsem se usmál a přestal ji vnímat ještě víc, než jsem ji ignoroval doteď. Jediné, na co jsem se mohl soustředit, byl můj šéf v obtažených bílých džínách, v nichž měl zastrčenou polorozepnutou barevnou košili. Něžně se na mě usmál, než se otočil ode mě, a kroutíc boky, došel k volnému stolku pod oknem.

„... No a já povidám: ‚Takhle to nejde!', ale ta koza tvrdohlavá zase-..."

„Omlouvám se, sličná dámo, ale mám tu nového zákazníka," přerušil jsem její bezpochyby velmi zábavnou historku. Rozhlédla se po nově příchozím, jako by doteď vůbec nebyla tady, nýbrž ve své vlastní realitě.

„Jistě, chlapče, jen se o něj jdi pěkně postarat," usmála se a roztřeseně mě poplácala po rameni. S milým úsměvem jsem se zvedl a otočil na Louise, jenž mě celou dobu pozoroval. Jen jsem nad tou babičkou protočil očima a rozešel se k Louiho stolku.

„Copak to bude, pane?" zeptal jsem se, jako se vždy ptávám všech. Usmál se a lehce mě chytil za stehno, vlastně mě spíš jemně hladil.

„Dám si latté a takovejten maličkej croissant, dík," prohlásil, nicméně když jsem chtěl jít, abych mu objednávku připravil, za stehno si mě k sobě zase přivinul, „a ještě jeden polibek od jednoho krásného kudrlinky, prosím."

„Uvidím, co se dá dělat," špitl jsem s vážným pokýváním hlavy a pak se mírně sklonil, abych mu mohl dát pusu na čelo. Zaklonil hlavu ještě víc, než už měl, aby ke mně mohl vzhlížet, a nastavil mi tím svoje rtíky. Rozhlédl jsem se kolem, a když jsem se ujistil, že nás nikdo nesleduje, dal jsem mu i tu pusu na rty.

„Zbytek bude hned," špitl jsem. Vyklouzl jsem z jeho držení a šel latté připravit, respektive zapnout kávovar, a mezitím na talířek nandal ten nejhezčí croissant a polil ho čokoládovou polevou. Talířek i skleněný hrneček s hotovou kávou jsem nandal na tácek a donesl objednávku k určenému stolu, kde jsem to zase vyskládal z tácku před Louise s přáním dobrého chutnání.

„Zůstaneš tu se mnou?" hodil na mě štěněčí pohled a opět si mě majetnicky chytil za stehno. Chtěl jsem říct, že to nejde, ale jeho smutný úsměv mě oblbnul. S povzdechem jsem se rozhlédl, že nikdo z hostů nic nepotřebuje, a vklouzl na lavici k němu.

Chytil mě za bok a přitáhl si mě k sobě. Namáčkl si mě na sebe tak moc, že jsem si musel hodit nohu přes jeho, aby to bylo pohodlnější, a to byl evidentně jeho záměr. Jak jsem byl pootočený, měl totiž lepší přístup k mým rtům a rozhodl se mi krást polibky.

„Nech toho," zasmál jsem se tiše, „uvidí nás."

„No a?"

„No bé. Jsem v práci," oznámil jsem mu vážně a nenechal se už obměkčit ani pro jeden polibek. Ještě chvíli mě vydíral smutnýma očima, ale nakonec se pustil do jídla a upíjel kávu, přičemž jsme si uvolněně povídali. Zrovna jsem, obměkčen jeho neskutečnou krásou a roztomilostí, uvažoval, že mu tu další pusu přeci jen dám, když pustil můj pas, za který mě u sebe doteď držel, a odsunul se ode mě, jako bych mu byl cizí. Hodil jsem po něm nechápavý pohled, ale on se jen podíval přes mé rameno ke dveřím. Ohlédl jsem se tedy také.

Liam. Rovnou se širokým úsměvem zamířil ke mně, občas se podíval i na Louise, který jako by nebyl ve své kůži. Pozdravil mě veselým: „Ahoj!" a Louise tichým podřazeným pípnutím: „Dobrý den, šéfe," a pak jenom zamyšleně stál a koukal na scénu u stolu.

„Uhm, Liame, co si dáš?" zeptal jsem se nervózně a zvedl se na nohy.

„Cappuccino, díky, kudrlinko." Louis se na sedačce zavrtěl, když mě tak Liam oslovil, a trochu zlostněji se na něj podíval. Odkašláním jsem strhnul jeho pohled na sebe a mírně zakroutil hlavou, ať je v klidu.