Gayhouse

Gayhouse [jedenáctý díl]

~~ boha mýho, tolik hvězdiček? :'O  vy jste neuvěřitelní, úplně mě to dojalo :') strašně moc vám všem děkuju, miluju vás, vaše Carlie ♥ ~~

Harry's pov:

Dny ubíhaly, byl to už asi týden od mé návštěvy klubu a následujícího rána, kdy mě Louis dokonale odbyl. Také se mnou od té doby ani jednou nepromluvil. Ne, že bych jeho ošklivá slova potřeboval slyšet, to ne, jen... mě mrzelo, že nemůžu slyšet ani žádná hezká. Ale aspoň jsem měl jeho mikinu, o níž se díky ignoraci mé maličkosti zatím neprosil.

Celý tento týden jsem zůstával v pekárně déle a nechával otevřeno třeba do sedmi, místo do pěti, abych nemusel být ‚doma'. Proto mi pan vedoucí dal volno na celou sobotu a v neděli že mě bude potřebovat jen na pár hodin, když bude zařizovat objednávku, a pak že můžu jít. Nebyl jsem dvakrát nadšený a snažil se to ukecat, že tu jsem rád a tak, ale bylo mi sděleno, že si musím odpočinout a že po mě deset hodin denně chtít nemůže, natož když je mi teprve šestnáct.

Byla teprve sobota devět ráno a já už se nudil. Netušil jsem, jak přežiju celý víkend, když se nesmím s nikým bavit. Po snídani jsem jen mrtvě zapadl do postele, pustil si písničky a zachumlal se do Louisovy mikiny, jíž jsem ze sebe nesundal celý ten týden. Ne že bych se v ní sprchoval, ale nosil jsem ji ve dne a i v noci na spaní jako noční košili, jak mi byla veliká.

Hlasitě jsem si povzdechl. Přece tu nebudu celý den ležet jako mrtvola. Ať už se to Louisovi líbí nebo ne, potřebuju společnost, jinak bych tu zcvoknul už jen z toho, jak bych celý den poslouchal vzdechy zezdola a z pokojů, aniž bych někoho viděl. Sesbíral jsem se tedy z postele a rozhodl se vrátit se dolu do společendy, odkud jsem ani ne před půl hodinou odešel.

Sotva jsem otevřel dveře, začal kolem mě poskakovat Liam.

„Niall, Ni-ni-ni-Niall," poskakoval pořád dokolečka kolem mě. Nechápavě jsem si ho prohlížel. Nevím, jak se mohlo stát, že z toho badboye je najednou taková uvřískaná poskakující opice.

„No, co je s ním?" zachichotal jsem se a chytil ho za ramena, abych ho podržel na místě a on už dál neposkakoval a neběhal kolem mě. Popravdě se mi z něj motala hlava. Víc než z alkoholu ten týden zpátky.

„Já! Já jsem s ním," vypískl a zatleskal si jako malé dítě.

„Páni," usmál jsem se, „tak to vám moc přeju. Aspoň někdo je happy." Vzpomněl jsem si na Louise a můj úsměv poklesl.

„Tak buď taky," usmál se povzbudivě. Zraněně jsem se usmál a zakroutil hlavou. Zabalil jsem se do mikiny. Liam upřel starostlivý pohled na mé paže, jež objímaly mé vlastní tělo. „Je šéfova, že? Miluješ ho?"

„ŠŠŠŠŠT!" vyjel jsem po něm. Mluvil moc nahlas a tohle nesměl nikdo vědět. Rozhlédl jsem se po místnosti a ujistil se, že si všichni hledí svého. Podle toho, že nám nejbližší dvojice, z níž Mike přijímal Lukův penis hluboko do úst, nás neslyšela, jsem usoudil, že ani nikdo jiný. Přece jen jsem ale Liama odvedl ke stolu do kuchyně, dál z doslechu.

„Jak jsi mi tehdy říkal, že chceš někoho jiného, myslel jsi šéfa, že?" šeptal opatrně. Nebyl si jistý, tedy možná i byl, už kvůli té mikině, kterou na první pohled poznal.

„Když se pokusím tvrdit, že ne, poznáš, že lžu?" uchechtl jsem se smutně.

„Tak mu to přece řekni, pako malý. Je to taky jenom člověk," povzbudivě mě poplácal po rameni.

„Ne, je to šéf," zakabonil jsem se, „jako mi pokaždé rád připomíná. A já jsem zase jenom malé dítě."

Liam byl s to mi na to hned něco odpovědět, ale přišel Niall a bez pozdravu či jakéhokoliv slova si ukradl jeho rty. Zasněně jsem jejich výměnu polibků pozoroval. Byli spolu tak sladcí. Docela mě překvapilo, jak dominantně si Niall Liama přivlastňoval, protože na první pohled byl z téhle dvojice dominantnější Liam.

Když si ho Niall otočil čelem k sobě a přitáhl na dotyk těl za boky, načež mu dlaněmi sjel na zadek, a vypadalo to, že ho hodlá na místě ojet, dovolil jsem si je vyrušit, aby pozornost padla zase na mě. Krom toho – nepotřeboval jsem ty dva pozorovat, jak si to rozdávají, zvlášť ne tady a už vůbec ne teď.

„Hrm, Liame? Víš o mně ještě stále?" uchichtl jsem se. Oslovený o krůček odstoupil od svého blonďatého partnera, jen aby se už nedotýkal svým klínem jeho, a omluvně se na mě usmál.

„Když on je tak... můj," zašveholil, až se maličko začervenal, „a skvěle líbá a... awwww!"

„Já vím, že jo," zasmál jsem se. Niall mi věnoval polichocený úsměv a malý vzdušný polibek: „Muáá."

„Hele, hele, můj, nedám," zabrzdil mě Liam vesele a propletl s ním prsty, „a co že jsme to vlastně řešili předtím?"

„Že mu to mám říct. A že on je šéf a já dítě."

„Počkáát, takže šéf?" zajímal se Niall.

„Grrh, jo," potvrdil jsem, načež se ve mně zase začaly mísit ty smutné emoce, jakože s ním nikdy nebudu moc být, že už mě nikdy nepolíbí tak jako v tom klubu a že mikinu, jíž mám právě na sobě, mi taky za chvíli zase vezme. A já nebudu mít už vůbec nic. Leda jeho fotku, co jsem jednou kdesi našel a od té doby nad ní usínám.

„A co s ním?" ptal se Nini, kterého jsem ovšem úspěšně ignoroval a radši se zoufale otočil na Liama.

„Liame, já mu to už ale řekl a on mě jen odbyl, že to nejde. Nechce mě, kdo by koneckonců chtěl někoho, jako jsem já," povzdechl jsem si a v očích mě pomalu začaly štípat slzičky.

„Co se děje?" nedal se odbýt Niall.

„Prcek se nám zamiloval, ale šéf ho asi nechce," vysvětlil Liam prostě. Soucitně mě pohladil po tváři. „Zlato, nepodceňuj se tak. Tebe chtějí přece naprosto všichni tady."

„Kromě něj," kývnul jsem.

„Nó... já tedy asi nevím vše, ale jednu věc vím. A to, že šéf prcka chce tak moc, že mě kvůli tomu na ulici zmlátil," utrousil, jako by nic.

„T-to bylo kvůli mně?" vyjekl jsem. Tedy, že to bylo kvůli mně, jsem chápal, ale myslel jsem, že jen proto, aby mě Niall nechal, proto, že tím, jak se ke mně měl, porušoval šéfův zákaz. Nikdy bych si ani nezkusil připustit něco takového, co Niall následně řekl.

„Veřval mi do obličeje, že seš jeho, jenom JEHO, takže asi tak," pokrčil rameny.

„V-vážně?" rozzářily se mi oči jako malému dítěti – počkat, já jsem jen malé dítě, že?

„Tak to docela mění situaci," pronesl zamyšleně Liam.

„Liame, neplánuj nic, prosím," žádal zoufale blonďák. Možná nechtěl, aby se do toho Liam pletl, aby mu Louis také neublížil, anebo se bál jeho plánovacích taktik, o nichž jsem už také něco slyšel a že to nebylo nic bezpečného, vlastně ani nijak zvlášť účinného.

„To dítě si zaslouží být šťastné, ne?"

„Nejsem. Dítě!" zavrněl jsem.

„Seš, princezno," ujistil mě Ni, „a co chceš jako udělat, zlato? Co si šéf sám neusmyslí, nepřijme."

„Co třebááá," zapřemýšlel se, „mám to!!"

Já i Niall jsme na něj upřeli své zraky a čekali, co z něj vypadne.

„Ohohou, dámy a pánové –," podíval se nejdřív na mě při slově dámy a pak na Niniho při slově pánové, což mě poněkud rozesmálo, „ – tohle chce pořádnej plán!"