Gayhouse

Gayhouse [pátý díl]

~~ moc děkuju za vás všechny čtenáře :) moc si vás vážím, love, Carlie ~~

Ležel jsem na posteli, tiše naříkaje, už asi hodinu. Zase jsem se zamyslel. O tom, co vlastně cítím. Jestli jsem se do toho kreténa vážně zamiloval, nebo si jen něco nalhávám. Přemýšlel jsem o tom polibku, co jsem mu dal ten první den. Určitě jsem přitom cítil něco o hodně jiného, než s Niallem, ale co to bylo? Viděl jsem ho poprvé v životě, neznal jsem ani jeho jméno, nic. A přesto jsem cítil víc, než kdy s kým. Ten pocit, že se děje něco, co vás naplňuje. To, jak vás z toho brní rty a ten pocit se rozlévá po celém těle až k palcům na nohou. To, co nechcete přerušit. Byl jsem tehdy z toho dotyku jeho rtů tak omámený. Tak moc jsem si teď přál, aby se to opakovalo. Jednou. Jen jedinkrát.

Probralo mě zavrzání, jak někdo stoupal nahoru po schodech. Doufal jsem, že je to Loui. Že se jde omluvit za to, jak se zachoval, že mi řekne, že jsem princezna a že jsem jeho princezna. A že se mi to přání, jeho polibek, splní. Když se ale otevřely dveře, stál v nich Niall.

„Můžu?" špitnul tiše. Ne proto, aby mě nerušil. Spíš proto, aby se Loui nedozvěděl, že je tady.

„Když chceš," odvětil jsem. Niall tiše vešel a ještě tišeji zavřel dveře. Usadil se na kraj postele. Bolestně sledoval mé slzami zalité oči.

„Slyšel jsem, co ti šéf řekl," pípnul ustaraně.

„Hm?"

„I já jsem si teďka něco takového vyslechl, jenže já si to zasloužím. Nedokážu si pomoct, strašně se mi líbíš, svádím tě i přes šéfův zákaz. Ty za to nemůžeš, nezasloužil sis jeho slova," povzdechl si, „omlouvám se, Karkulko."

Opatrně jsem se posadil a prohlížel si jeho ustaranou soucitnou tvář.

„Ty za to ale taky nemůžeš, Nialle," odmítl jsem kroucením hlavy.

„Můžu. Asi bych měl poslouchat a nechat tě být. Jenže ty jsi tak... sladkej, krásnej, maličkej, roztomiloučkej, dokonalej... Nemůžu si pomoct."

„Uh, blondie... já... co ti na to mám říct. Víš, že to nejde," zakroutil jsem hlavou. Posléze jsem sklopený pohled zvedl zpět k jeho očím, ve kterých si pohrávaly jakési jiskřičky.

„Říká se, že zákazy jsou od toho, aby se porušovaly," pronesl laškovně.

„Anebo dodržovaly," opravil jsem ho chladně, bez známky jakéhokoliv nadšení alespoň maličko podobného tomu jeho.

„Hazz?" špitnul a sklonil pohled ke svým rukám, které položil na má stehna. Jemně mě hladil palci. V jeho výrazu bylo vidět, jak bojuje sám se sebou, zřejmě v tom, aby vyslovil svoji otázku. Když stále mlčel, pozvedl jsem mu hlavu za bradu a pokusil se ho povzbudit mírným úsměvem.

„Já tě nekousnu," ujistil jsem ho s lehkým uchechtnutím, když stále mlčel.

„Přesně toho se bojím. Já totiž chci... kousnout. Od tebe," dodal.

„Oh, Nini," usmál jsem se smutně. Možná bych ho i rád políbil. Louis mě naštval, i když nechci s Niallem něco mít z trucu. Líbí se mi to, jak se o mě snaží bojovat. Jak se z jeho drsňáckého já stává to něžné ochranitelské stvoření, když je se mnou. Jeho nekonečné sváděcí manévry. On celý se mi líbí. Ne tak, jako Lou, ale líbí. Má takovou ňuňu povahu pod tou svojí potetovanou slupkou. Vlastně bych ho hrozně rád políbil, ale když vím, že to nevyjde?

„Prosím," vydechl tiše a přivřel očka. Byl strašlivě roztomilý, jak se snažil polibek vyžebrat. S úsměvem nad jeho ňuňatostí jsem se maličko natáhl a vtiskl mu malou pusinku na dolní ret. Vydechl. Já se mezitím zase odtáhl a čekal na jeho reakci, nebo až aspoň otevře oči. Usmíval se jako andílek, a když otevřel oči, bylo jeho štěstí vidět i v nich. Zasněně se na posteli posunul až ke zdi, o kterou se opřel.