Gayhouse

Gayhouse [dvacátý díl]

~~ vážně se omlouvám za trochu delší mezeru, ale nebyla jsem doma :/ ale už to tu máte! :3 i když ne že bych vám ulevila od trpění, ještě si počkejte 3:)... strašně děkuju za všechnu tu podporu, všimla jsem si, že na některých dílech je 100 hvězdiček, to je neuvěřitelný! :') jste vážně skvělí čtenáři ♥ Miluju vás, Carlie ♥♥ ~~

Nevěděl jsem, co mu na to říct. Myšlenkami mi problesklo, jak mi včera řekl, že se do mě zamiloval. Zachvěl jsem se, jako by mi to snad řekl právě teď.

„Copak?" optal se Lou a lehce mě pohladil po tváři s mírným starostlivým úsměvem.

„Nic, Lou," ujistil jsem ho, „radši pokračujme." Naznačil jsem mu rukama, ať se ke mně zase přikloní a dál mě líbá a dotýká se mě. Potřeboval jsem jeho doteky. Nutně.

„Řekni, co, a pak tě možná políbím," pousmál se a skousl si ret.

„Jenom možná?" svraštil jsem obočí hravě.

„Harry..." oslovil mě vážně, avšak stále s úsměvem na rtech.

„Jenom jsem si vybavil, jak jsi mi řekl, že ses zamiloval," vydechl jsem s něžným úsměvem a ještě jednou si nechal v hlavě ta slova zaznít. Louis roztáhl koutky do ještě širšího úsměvu, čímž odhalil řadu bílých perliček.

„Jo, zamiloval," potvrdil láskyplným tónem, šeptaje tak tiše, že vlastně ani nevydával zvuky. I přesto jsem mu ale skvěle rozuměl. Vydechl jsem.

„Víš, jak jsi mě hned první den políbil?" zeptal se. Zamyšleně shlížel do mých očí a počkal, až zakývám hlavou, aby mohl dokončit myšlenku. „Tehdy jsi mě srazil. Nikdo si to ke mně nikdy nedovolil. A pak přijde malé drzé kotě, které se na mě jednou podívá a usměje, a jsem jen jeho."

„Jsi jen můj?" skousl jsem si ret.

„S kolika buznama, si myslíš, že jsem tady takhle ležel? Správně, jsi první," odpověděl si sám s mírným uchechtnutím. Chvíli na mě koukal a pak se s povzdechem odvalil a leže na zádech s pohledem upřeným do stropu spustil: „Víš... před pěti lety... můj přítel mě využil a vážně hnusně odkopl jako kus hadru, kterým ani nikdy nevytřel před prahem, a to jsem s ním byl déle než rok a miloval jsem ho, i v sedmnácti nadevše upřímně. On mě ale zjevně ne, a proto byl schopný udělat to, co udělal. Ten zážitek mě hodně změnil, Hazz. Už nikdy... absolutně nikdy jsem nechtěl, aby se mnou někdo mohl dělat, cokoliv chce, manipulovat mnou, nikdy už jsem nechtěl být ve vztahu ten submisivní, jako jsem býval předtím. A od té doby žiju pod tou maskou dominantního šéfa a snažím se pomoci ostatním chlapcům, kteří by neměli kam jít... No a po tolika letech mě srazil tenhle pocit a já chci být tvůj. Nedokážu to nijak logicky vysvětlit, ale ty se mnou můžeš dělat, cokoliv se ti zlíbí..." pousmál se na závěr a pohled sklonil zpět na mě.

Mlčky jsem mu hleděl do očí se slzami na krajíčku. Vážil jsem si toho, že mi věří, a to doopravdy dost. Nebyl schopný nikomu věřit tak hrozně dlouho, když ho přítel zradil.... Bylo pro mě ctí, že mě byl ochoten nechat dělat si s ním, cokoliv se mi zachce. Bral jsem jeho slova velmi vážně. Tak jako on vážně miloval svého bývalého, i já ve svých šestnácti letech bral naprosto vážně své city k němu. I já bych mu dovolil dělat si se mnou všechno, co se mu zachce. Věřil jsem mu, naprosto oddaně.

„Cokoliv chci?" pousmál jsem se lišácky po chvíli uvažování, jak na jeho přiznání reagovat. Bylo mi ho líto za to, co se stalo, ale tušil jsem, že mu moje lítost nijak nepomůže a bylo by zbytečné těmi kýčovitými slovy zahnat tenhle rozhovor do nějaké deprese nebo tak něco.