Gayhouse

Gayhouse [třetí díl]

~~ moc vám děkuju :3 ~~

Během asi deseti dní jsem se sžil s tím, co teď mám. S bydlením i prací.

V gayhousu, ve svém skromném podkrovním pokojíku, jsem se dobře zabydlel. Zvykl jsem si na to, že mám Louimu – totiž panu Tomlinsonovi – vykat, zjistil, jak to tu chodí, a jakžtakž zjistil, kdo tu všechno bydlí, ač jsem je všechny vídal jen u snídaní a večeří, protože šéf si svůj zákaz nemínil rozmyslet.

Z toho nejdůležitějšího jsem věděl asi toto: jak už první den zmínila hlavní buzna, všichni šukají se všema. Je to asi tak, že každý má nějakého toho hlavního milence či přítele, jakousi svoji dvojičku, ale stejně si může jít, za kým chce. Hlavně tu platí skupinový sex a to, že si to dva rozdají třeba na kuchyňském stole, aniž by se řešilo, že u toho jsou všichni ostatní. Prostě tady soukromí neexistuje. To jen já mám samotku u sebe pod střechou.

Jednou mi o tom u večeře vyprávěl Liam, z něhož se vyklubal vlastně velmi milý kluk, ačkoliv mi na první pohled přišel nebezpečný. Byl naopak až tak přítulný, že kdyby ho tak se mnou Louis viděl, zabil by nás oba na místě.

Také jsem se dozvěděl – to zase od Jamese, kluka s delšími rovnými vlasy, profesorského vzhledu – kdo je tedy s kým: on se Zaynem, Lukas s Michaelem, Tom chce Liama, ale tomu se zas líbí Niall, který se neváže na nikoho, ale prý teď hodně pokukuje po mně, čemuž jsem odmítal uvěřit a jen se polichoceně chichotal. K dalším vztahům jsme nedostali, jelikož mi bylo oznámeno, že mě chce vlastně každý tady, a jako by toho nebylo málo, zrovna přišel Louis, vševědoucím pohledem zhodnotil situaci a poslal mě nahoru.

I v pekárně jsem se zabydlel. Už jsem měl v nohách obvyklé trasy a nic jsem nemusel dlouho hledat. S milým úsměvem jsem obsluhoval lidi, občas si s někým popovídal, snažil se zpříjemnit den, když se někdo mračil, ukonejšit, když si kvůli něčemu stýskal. Lidé si mě tu oblíbili, a jak předpovídal Louis, dýžek jsem dostával až hodně.

Na to, jak mě fotr vyrazil na ulici s taškou věcí a beze slova mi zabouchl dveře před nosem, už jsem ani nemyslel. Teď jsem byl doma tady. A měl jsem se víc než fajn.

Jednou jsem tak seděl za pokladnou v pekárně. Byla zrovna doba oběda, kdy sem nikdo nechodí, a i já jsem přežvykoval svůj kuřecí sandwich a poslouchal do sluchátek oblíbené písničky, když se ozval zvoneček oznamující zákazníka. Vykoukl jsem přes pult a zbádal Nialla, což mě pobídlo vykouzlit větší než obvyklý úsměv. Potěšilo mě, že sem konečně přišel někdo z gayhousu a já si s ním budu moct popovídat, aniž by mě hlídal pan stíhačka.

„Ahoj, Karkulko," usmál se kouzelně, a když došel až k pultu, zatahal mě za moji červenou zástěrku, načež se jako machýrek z filmu opřel o desku.

„Dobré poledne, Nialle," odvětil jsem navyklým vstřícným tónem.

„Uděláš mi dvě cappuccina?" usmál se, a ani na sekundu nepřerušuje oční kontakt, položil svoji ruku na moji, jíž jsem se opíral o pult.

„Dvě?" nechápal jsem a začal se smát.

„Jedno pro mě a druhé pro moji krásnou společnost," pronesl takovým zvláštním jemným, možná lehce zamilovaným, tónem hlasu. Ruku z té mé odtáhl po lehkém pohlazení.

„Máš rande?" zachichotal jsem se.

„S takovou princeznou, kterou stále neznám jménem. A která o tom ještě ani neví," uchichtl se. Zněl, jako by mi chtěl něco naznačit, tak... zvláštně. Bohužel jsem si pravděpodobně stál na vedení, tak jsem zareagoval jenom zmateným pozvednutím jednoho obočí. „Udělej SI to cappucino dobrý, Karkulko."