Gayhouse

Gayhouse [čtvrtý díl]

~~ jak to teď po roce čtu, vidím v tom všechny ty spisovatelský chyby a nejradši bych to přepsala, ale pak si řeknu: 'Jak bych to mohla udělat, vždyť bych to úplně změnila, byl by to jiný příběh,' tak to radši nechám tak, jak to je, no :D snad se vám to líbí i tak :) love y'all, Carlie ~~

Z pekárny jsem se vracel s pomotanými myšlenkami.

Líbal jsem Nialla. A myslel na Louise. A byl s Niallem, který mě chce. A chci Louise, který ale o prcka zřejmě nestojí. A Niall mě chce a líbá tak... Jak vlastně líbá, když jsem si celou tu dobu představoval Louise tak moc, že jsem Nialla skoro ani nevnímal? A Louis, do kterého jsem se asi... né, nikdo se do nikoho nezamiloval! Ale on by mě stejně nechtěl. Což zase Niall jo. I když... co když Lou přece jen chtěl zavzdychat moje jméno? Ne, asi jsem jen moc naivní. Moc poblázněnej. Moc... jsem fakt zamilovanej? Ne, to nejsem!

Vlastně mě o tom vůbec nebavilo přemýšlet, ani jsem nechtěl. Ono samo. Je to tak zamotané.

Doma jsem zamířil k Louisovu pokoji, abych se ohlásil. Poslušně jsem po zaklepání čekal, než mi sám přišel otevřít, abych tam zase nevtrhl v nějakou špatnou chvíli. S promnutím očí otevřel. Na sobě měl cosi, v čem asi spí, starší volné triko a jenom boxerky, což mi na tváři zamrazilo úsměv. Když mě za dveřmi spatřil, jen se zívnutím pokýval hlavou, že mě bere na vědomí, a zase mi zavřel před nosem. Chtěl jsem sice něco říct, protože jsem nechtěl, aby se náš kontakt omezil jen na pokyvování hlavy, ale radši jsem nad tím imaginárně mávl rukou a vytratil se do svého pokoje, kde jsem se sluchátky v uších hodiny jen přemýšlel a přemýšlel.

Venku se začínalo smrákat a mobil mi prozradil, že je tři čtvrtě na šest, tedy skoro čas večeře. Posadil jsem se na posteli a s výdechem se rozhlížel kolem. Byl jsem tu tak neskutečně sám. Nemohl jsem si s nikým povídat, neměl jsem s kým dělat kravinky, jako puberťáci dělají. Znovu jsem si povzdechl, načež jsem mohutně zívnul a začal se protahovat, abych za chvíli mohl jít na tu večeři. Za dobrý nápad jsem považoval najít čisté oblečení, což jsem taky udělal – tmavě modré džíny, červeně kostkovanou košili, z níž už jsem před pár roky utrhl rukávy, z kterých mi jeden právě posloužil jako čelenka do kudrlin.

Zrovna, když jsem ze sebe svléknul džíny, co jsem měl na sobě celý den, a chtěl se nasoukat do ještě upnutějších druhých, připravených, džínů, otevřely se dveře. A v nich Niall se slovy, že se večeře ještě o pár minut odkládá. Pravděpodobně mi měl jen toto vzkázat a zase jít, ale když mě uviděl, zůstal ve dveřích a zaujatě si mě prohlížel.

„Ještě něco?" zasmál jsem se.

„No, ne... teda..." vlezl dovnitř a zavřel za sebou, „jo."

„Ni," sklopil jsem pohled, „pokud Lou zjistí, že jsi tu, bude z toho průšvih."

„Dej mi jen pár sekund."

Pobídl jsem ho tedy, že mu je dávám, ať řekne, co chce. Měl něco na jazyku, ale vykašlal se na to, prostě ke mně přistoupil, chytl si mě za týl a prudce přitáhl do polibku. Docela hezkého něžného, ale hned jsem ho odstrčil. Místo toho jsem se začal soukat do těch džínů.

„Nialle, prosím, nech toho," požádal jsem, když jsem se pokoušel zapnout knoflíček.

„Proč bych měl? Líbíš se mi, Karkulko, chci tě," špitnul.

„Tohle Louis už tuplem nesmí vědět. Ani to, co se stalo v pekárně, ani to, proč se to stalo. Neznáš moje jméno, neznáš mě, nechceš mě, jasný?" nadiktoval jsem si pravidla. Na to, že je o deset let starší, nesnažil se ani nic namítat.