Gayhouse

Gayhouse [osmnáctý díl]

~~ nevím, jestli mě nějak bojkotujete nebo tak něco :D, ale zrovna u minulého dílu jsem čekala nějaké ohlasy na Niama... No, nevadí, děkuju za to množství hvězdiček u všech dílů, moc si toho vážím :) miluju vás, vaše Carlie :) ~~

Propřemýšlel jsem celé odpoledne – opravdu jsem celou dobu myslel jen na Louise, jak to urovnat, dostat se ze všech těch opileckých i neopileckých hříček a moct konečně být s ním... nebo taky jak se nechat ojet... Nicméně nevymyslel jsem absolutně nic. Niall mi se slíbeným plánem nepomohl, a vzhledem k tomu že se právě zasnoubil, už asi ani nepomůže, protože středobodem vesmíru je pro něj teď doopravdy už jenom Liam. No, a nikdo jiný mi ani pomoct nemůže, protože o tom neví. A já ani nechci, aby věděli. Proto jsem po dlouhých hodinách dospěl k závěru, že to musím nechat, jak se to vyvrbí, a zachovat se až podle situace. Podle toho, jak se bude Louis chovat ke mně.

Chvíli před časem večeře jsem si stoupnul před zrcadlo. Nejprve jsem měl v úmyslu se jen upravit, a pak na sebe hodit Louisovu košili (kterou jsem na dobu svého válení se v posteli pověsil na opěradlo židle, abych ji nezmačkal) a jít, nicméně zůstal jsem stát a prohlížel si svůj obličej i tělo, jako bych sledoval někoho úplně jiného, někoho, koho neznám.

„Co ty vlastně chceš?" nechal jsem otázku na můj odraz zaznít vzduchem. Mlčel jsem a tím pádem i můj odraz, žádná odpověď. Zakroutil jsem hlavou. V duchu jsem si řekl, že to, co chci, je jednoznačně a jedině Lou.

S výdechem jsem se natáhl pro Louisovu košili, před zrcadlem ji na sebe hodil, pozapínal pár dolních knoflíčků a nechal ji po mém nahém trupu volně splývat. Rukávy jsem shrnul nad lokty, naposledy jsem se ujistil o srovnaném límečku a jakžtakž učesaných kudrlinách, a pak mohl vyjít z pokojíku a seběhnout po schodech dolů do společendy.

U stolu byli všichni, včetně pana vychlastám-co-můžu. Pomalu jsem došel až ke svému místu, kde na mě čekal talíř s večeří. Usadil jsem se, vzal příbor do ruky a s tichým přáním dobré chuti se pustil do jídla.

Všiml jsem si, jak ke mně Louis zvedl pohled od svého talíře, v němž se jen tupě vrtal. Zjevně mu nebylo úplně nejlíp, i když prášek v sobě už měl, soudě podle platíčka ležícího vedle na stole. Pohled jsem mu vrátil s v otázce nadzvednutým obočím. Chvíli oční kontakt udržel, ale pak zbaběle uhnul. Místo toho zaraženě sjel pohledem svoji košili na mém těle, na tváři zamyšlený výraz, jak přemítal, co se stalo, že ji mám. Musel jsem se uchechtnout, což jsem se pokusil zamaskovat zakuckáním se. Jenže Louis poznal, že jsem se mu smál, a přivřel oči ve dvě škvírky. Tím pohledem by mohl zabíjet.

Celou dobu, co jsem jedl, mě pozoroval, takže jsem se kvůli tomu neustále přihlouple usmíval. Když jsem se zvedal k odchodu a přál všem dobrou noc, zvedl se taky. Lehce zesláblým hlasem se rozloučil a následoval mě ven z místnosti. Věděl jsem, že jde za mnou a chce se mnou mluvit, ale schválně jsem to ignoroval a šel dál. Zaslechl jsem pár rychlejších kroků, ucítil jeho ruku na zápěstí. S křiknutím, ať se zastavím, si mě těsně před schody trhnutím otočil k sobě.

„Střízlivý, tedy vlastně s kocovinou, a furt ještě nadržený?" uchechtl jsem se drze a o krok ucouvl, abych nebyl nalepený tak blízko na něm a necítil něco, co nemám... Nadržený.

„Jak to myslíš, „furt ještě"?" nechápal.

„Nepamatuješ si to?" zahrál jsem ten nejsmutnější překvapený tón. Vůbec jsem mu neulehčoval situaci, bavil jsem se tím, jak si marně snažil vzpomenout, co po požití toho množství alkoholu dělal. Možná ode mě bylo zákeřné, takhle toho využívat, ale jeho zmatené výrazy byly k nezaplacení.

„Harry, co se dělo? Proč máš sakra moji košili a proč tak mlžíš?" odříkával vážným tónem. Se zlomyslným úsměvem jsem k němu přistoupil a stoupl si na špičky, abych byl vyšší a vypadal trochu důležitěji. I tak jsem k němu ale musel vzhlížet.

„Nepamatuješ si," vydechl jsem mu do obličeje, přesněji řečeno na bradu a krk, zákeřným tónem, „jak jsi mě prosil, abych si tě vzal?"

„C-co, prosím?!" vyjekl tak tiše, aby nás nikdo neslyšel. Ohlídl se, že nikdo nešpehuje ve dveřích, a pak se s dalším zaraženým žblebtáním podíval zase dolů na mě. „My spolu... spali...? A já byl... d-dole?!"

Jen chvilku jsem uvažoval, že si z něj ještě chvíli budu dělat srandu, protože mě to fakt bavilo, ale nakonec jsem neudržel smích, kterým jsem se prozradil. Odstoupil jsem od něj a s upřímným smíchem jsem vystoupil o schod výš. Výdechem jsem se uklidnil a sklopil pohled na špičky svých bot.

„Ne, ty pitomče," špitnul jsem a slabě si skousl ret. Cítil jsem, že se začínám červenat. O to horší to bylo, že jsem periferně viděl, jak mě důkladně pozoruje.

„Nesměj se. Není to vtipný a mě bolí hlava," zamračil se nakonec po chvíli ticha. Pohlédl jsem mu do očí.

„Kdybys nepil-..."

„To už jsem si párkrát vyslechl. Ty mi radši laskavě řekni, co se dělo," přerušil mě nekompromisně. Přistoupil až ke schodišti a položil svoji ruku na zábradlí, na milimetry od mojí. Byl nebezpečně blízko. Využil jsem příležitosti a místo odpovědi jsem hnul hlavou a vlepil mu rychlou dětskou pusu.

„Sliboval jsi, že si to budeš pamatovat," sklopil jsem hlavu s nyní už nefalšovaným smutkem. Po doteku jeho rtů na mých jsem neměl sílu dál ho provokovat a být drzý. Cítil jsem krev proudící mi do tváří a slzy v očích. Zase jsem se chtěl někam schovat a plakat.

„Co jsme spolu dělali, sakra, řekni," zavrčel a pozvedl mi hlavu za bradu. Byl hrubý, oči potemnělé. Až po chvíli mého srdce drásajícího pohledu povolil a jen tiše a jemně opakoval, abych mu to řekl.

„Tančil jsi mi," pousmál jsem se bezděky při té vzpomínce, „a pak jsme rádoby tančili i spolu a líbali se. Řekl jsi, že už tě ta maska nebaví a dneska budeš moje princezna ty. A pak jsi po mě chtěl, abych si tě vzal... Což už víš."

„To jsem fakt řekl?" vydechl nechápavě. Na to, že mi tancoval a že jsme se líbali, nijak nezareagoval. Jediné důležité tu bylo jeho ego s jeho dominantností, které nepřipouštělo, aby byl ten bottom. Tedy alespoň jsem si myslel, že to tak je. Že je jen neskutečně umanutý.

„Jo..." špitnul jsem tichounce, „řekl. „Jsem tvůj, vem si mě, pokud chceš." Přesně takhle."

„A-ale nestalo se, že ne?" ujišťoval se, což jsem potvrdil zakroucením hlavy. Vydechl. Nastalo ticho. Zdál se velmi zamyšlený, když jsem jednou na sekundu zvedl pohled a spatřil ho, jak si mě prohlíží. Byla to taková ta jeho vnitřní hádka, rozmýšlel, co dál.

Nakonec ticho přerušil tak, že posunul svoji ruku na zábradlí tak, aby se mě dotýkal, a než jsem to stihl rozdýchat, druhou rukou si mě za tvář přitáhl do maličkého mělkého polibku. Skoro bych si nevšiml, že se předtím otočil, jestli někdo není v chodbě nebo ve dveřích, až teď mi to do toho malého puzzle zapadlo. Hluboce jsem vydechl.

„Pojď se mnou ke mně, Hazz," špitnul mi do ouška.

„P-proč?" vydechl jsem vyplašeně do jeho krku. Trochu jsem se vyděsil, co tam se mnou chce dělat. Pochopitelně mě jako první napadl sex, ale nezdálo se mi, že by to řekl nějak nadrženě nebo tak, spíš prostě jenom žádal. Druhá možnost tedy byla, že by mě mohl chtít odsud vyhodit. „N-nechceš mě vyhodit, že ne? Já jsem se neopil, t-to ty, já nic neudělal!"

„Ne, ježiši, uklidni se," podíval se na mě s mírným uklidňujícím úsměvem, jen co odtáhl tak, aby mi viděl do očí, „jenom... bychom si měli promluvit. Ne, že bych Niallovi nějak nevěřil, ale nevěřím mu. A nemůžu se tomu vyhýbat. Už ne..."

Že by konečně dostal rozum?

5