Ztracené duše

[1]

[Henley]

Byl to jeden z těch dní.

Jeden z těch dní, kdy se stane něco neočekávaného. Něco, co vám sevře žaludek, zastaví čas a během zlomku vteřiny převrátí váš život naruby, a naprosto to změní veškeré vaše plány.

Zprávu od mámy jsem dostala v deset dopoledne. Teď bylo něco kolem sedmé a já měla nastoupit do nočního vlaku, který mě převeze přes celý zatracený stát, abych se dostala na místo určení. Z práce jsem musela odejít v půlce směny a vzít si na další dva dny volno s tím, že nevím, jestli se do té doby stihnu vrátit. Naštěstí byla moje šéfová plná pochopení, takže tohle nebyl problém.

Problém byl čas.

Neměla jsem ho nazbyt a při pohledu na tuhle zatracenou vlakovou soupravu jsem si nebyla jistá, že svůj závod vyhraju.

Ve skutečnosti by bylo lepší, kdybych mohla letět letadlem. Jenže letenky definitivně nebyly v mém finančním rozpočtu.

„Takže vlak," povzdychla jsem si a zapadla dovnitř. Trvalo mi zatraceně dlouhou dobu najít v soupravě správné kupé. Procházela jsem titěrnými uličkami, prodírala se mezi zvědavými cestujícími se svým narychlo sbaleným batohem hozeným přes rameno a hledala to podělané číslo, které stálo na mé jízdence.

Přestože se na město už sneslo večerní šero, vozy osvětlovaly ostrá světla zářivek. Všichni zbytečně moc mluvili a nikde nebylo dost prostoru na to, abych se vůbec nadechla.

Příliš vjemů. Příliš podělaného ruchu.

Potřebovala jsem se někde svalit a spát. Připadala jsem si k smrti vyčerpaná.

Jo, ale ty víš, že dneska stejně spát nebudeš, okřiknul mě ten protivný hlas v mojí hlavě.

Stoupla jsem na nohu jedné protivné ženské, která se o něčem dohadovala s průvodčím, a dost možná to tak úplně nebyla náhoda. Když mi konečně uhnula z cesty, dostala jsem se až na konec vozu a spatřila na dveřích to správné označení.

„Konečně," zaúpěla jsem a hned vzápětí zaklela, protože se mi dveře na malou chvíli vzepřely. A přesně to byl moment, kdy se vlak dal do pohybu. Zavrávorala jsem a celou vahou se zapřela o madlo na dveřích, které konečně povolily. Vpadla jsem do kupé a rovnou se sesunula na jednu sedačku, která později bude zřejmě sloužit jako lůžko.

Nechala jsem z ramene sklouznout svůj batoh a potom se naplno opřela, zatímco jsem nechala víčka klesnout a několikrát se zhluboka nadechla.

Tak jo. Jsi tady. Všechno bude v pořádku. Vlak odjíždí načas a ty určitě všechno stihneš. Všechno bude prostě -

A pak mi to došlo. Vytřeštila jsem oči a pak zaostřila na sedačku naproti sobě. Kupé bylo tak titěrné, že jsem se jejího okraje téměř dotýkala koleny. Ale to nebyla ta překvapivá část. Tou totiž byl fakt, že na té zatracené sedačce ležel pohozený černý batoh a bunda stejné barvy.

Srdce mi poskočilo a já se bez rozmyslu natáhla po tom kusu oblečení. Značkový bomber, velikost XL. Střih rozhodně odpovídal pánskému oblečení.

„Do hajzlu," zamumlala jsem a sevřela látku v pěst. Samozřejmě, že jsem věděla, že v kupé nebudu sama. Ani náhodou jsem neměla na to, abych si zaplatila první třídu. Ale tak nějak jsem nepředpokládala, že budu celou noc trávit s -

„Myslím, že sis spletla kupé," ozvalo se kdesi vedle mě a já sebou škubla. S tím můj pohled dopadnul na něj. Sjela jsem ho pohledem od hlavy až po paty. Velký. To bylo první slovo, které mě napadlo, když mi došlo, že prakticky vyplňuje celé dveře.