Ztracené duše

[Epilog pt. 1]

[Henley]

„Bože, mám pocit, že ta dnešní směna je nekonečná. Připadá mi, jako bych byla na nohou už celejch čtyřiadvacet hodin," povzdechla si vedle mě moje kolegyně Kirsten, zatímco se zpoza kasy intenzivně zamračila na všechny návštěvníky bistra, kteří seděli usazení v boxech. „Proč sem všichni tihle idioti vůbec lezou? Rozumíš tomu? Vždyť to zatracený kafe je tady hnusný a jídlo drahý. Chápou vůbec, že si obojí můžou uvařit doma?" Zatřásla nad tím hlavou, až se jí vlasy rozlétly kolem obličeje a založila si paže na hrudi. „Mám nutkavej pocit, že bych jim to měla říct. Chápeš... třeba to závratným způsobem změní jejich životy, no ne?"

Vyprskla jsem vedle ní smíchy tak hlasitě, až se na mě několik návštěvníků ohlédlo.

Ovšem zejména jsem tím k sobě přitáhla pozornost samotné Kirsten. „Ale jo, samozřejmě. Ty už se tomu jen směješ, když je to tvoje poslední směna, co?" S tím popadla z pultu utěrku a přetáhla mě s ní přes ruku. „Ty jedna bestie, ani nevíš, jak ti závidím, že tady končíš," oznámila mi s úsměvem a pak se o pult zapřela zády hned vedle mě, aby se ke mně mohla naklonit blíž. „Ani jsi mi neřekla, jestli v tý nový práci budeš mít nějakýho sexy nadřízenýho, hm?"

Jen jsem se nad tím uchechtla.

Protože žádný sexy nadřízený rozhodně nebyl.

Měla jsem nastoupit jako asistentka marketingové společnosti tady ve městě a mou nadřízenou bude zhruba o deset let starší žena.

Což nebylo nic proti ničemu s ohledem na tom, že moje mysl byla stále zaseknutá na jednom potetovaném blonďákovi, s nímž jsem před třemi měsíci strávila noc.

Tenkrát jsem neměla nejmenší podělané tušení, že mi ta noc obrátí život naruby.

A to nejen kvůli tomu, že jsem vůbec poprvé prožila úlet na jednu noc. Protože ano. Prošukali jsme se spoustou hodin až do samého rána a já pak využila toho, že Cameron spal, abych si sbalila a schovala se před ním na druhé straně vlaku. Když jsem pak vystupovala, cítila jsem vinu a zvláštní tíhu na hrudi, která mě nutila zpochybňovat mé rozhodnutí... jenže ani to mě nedonutilo zpomalit moje kroky, které vedly daleko od něj.

Teď už jsem věděla, že jsem tenkrát ten hlas, který mi našeptával, že jsem naprostý idiot, měla poslechnout. Myslela jsem na toho bastarda dnem i nocí.

Ale nejspíš jsem to brala jako trest za vlastní do nebe volající blbost. Potkala jsem toho jednoho z milionu. Toho výjimečného. A namísto toho, abych se do čehokoliv, co nás dva mohlo čekat, vrhla po hlavě, rozhodla jsem se jako správný zbabělec chránit své srdce a utéct.

Na mou obranu – mé srdce v ten moment bylo rozdrobené na miliony úlomků. A pořád nebylo v pořádku. Jak bych se taky mohla jen tak dostat přes smrt svého malého brášky?

Nešlo to.

Nešlo to během dní, týdnů a dokonce ani měsíců.

Ale v tomhle ohledu jsem se prostě rozhodla na sebe netlačit. Plakala jsem, kdykoliv jsem cítila, že to potřebuju. Prohlížela jsem si naše společné fotky, kdykoliv se mi po něm zastesklo. A každou jednu noc jsem usínala s plyšovým Drakem.

A možná to teď sakra vypadá, jako bych svůj život tak trochu pohřbila, ale opak byl pravdou.

Cameron mi totiž kromě překonání té nejhorší události mého života, pomohl pochopit jednu nebo dvě věci.

Od toho zatraceného dne pro mě nic nebylo stejné.

Pochopila jsem, že chci víc. Víc než nedostačující kluky, kteří se ke mně nechovají s respektem. Víc než mizernou práci za pár dolarů v bistru. Víc než živoření od výplaty k výplatě. Víc než představu, že se jednoho krásného dne o dvacet let později vzbudím a zjistím, že se vůbec nic nezměnilo.